„Tak ať Prahu z toho svýho seznamu vyškrtnou,“ pravil prý tak nějak a prý u piva žertovně. I bulvární Blesk se chytal za hlavu, jak nám to ten člověk zavařil. No ano, řekne se UNESCO a všichni Bleskově omdlévají. Vždyť co chrání UNESCO, je kulturní a turistická extraliga! A řekne se Praha a všichni (a to zdaleka nejen Češi) polknou nasucho a zamačknou slzu. I já. Ale řečeno s vodním founem – vocamcaď pocaď. Stejně jako amorfní olympijská myšlenka dávno vykrystalizovala v cinkot měďáků (spíše v šustot bankovek, jen proto se může konat v takové zemi, jako je Čína), i kulturní dědictví je už do značné míry obchodní značkou.
„No tak budem první a když to správně prodáme, bude to taky parádní reklama,“ dodal prý tak nějak premiér na připomínku, že žádná lokalita nebyla ještě ze svaté listiny vyškrtnuta.
V jednom z minulých článků (http://stary.blog.respekt.cz/c/3017/Vaclav-VI-Pokorny-a-konzistentne-relevantni-Milan-K.html#t2) jsem obhajoval Kaplického Národní knihovnu na Letné i proti strážcům svatých pražských panoramat. Mně naopak vadí, že bude (a ona bude!) schována až u Špejcharu, navíc dušena městským dopravním okruhem, který i kolem Hradu povede a to razítkům nejen z UNESCO nevadí (což mně sakra vadí!). Hlavně to však nevadí železářské, štěrkopískové a cementové lobby.
Naznačil jsem, že Kaplického medůzu si umím představit i na místě svaté rozhledny na Petříně. Když přijíždím vlakem od Libně, úplně ji tam vidím. Kopec s malým bobkem (knihovna má být o nějakých dvanáct metrů nižší než rozhledna). Moc pěkné.
Když už jsem na cestě z Libně na Masarykovo nebo Hlavní. Ten Light House s parádně rekonstruovaným protějškem u Libeňského mostu Holešovicím sluší. To víte, že mají dostat mnohem vyšší sousedy? Mluví se o třech výškových variantách, při výběru se ke slovu samozřejmě dostanou i strážci panoramat. Nejsem jejich odpůrcem za každou cenu, proto říkám – naštěstí. Když se tak dívám z vlaku tím směrem, sedí mi tam budovy s poměrem výšky k těm stávajícím dvěma, který je dán zlatý řezem. Kdo nezná, jednoduše řečeno jde o delší stranu čtvrtky ku kratší. Nic vyššího tam prostě stát nebude (to se ozvalo mé monarší alterego)!
Ten zlatý řez je našim dušičkám všeobecně lahodící číslo. Jednou jsem čekal na tramvaj ve Vršovicích u staveniště stadionu Slavie a zíral směrem ke Kubánskému náměstí. Nechápal jsem, proč mi ta vcelku nezajímavá ulice dělá vlastně dobře. Aha! Poměr její šířky ku výšce budov ji lemujících … a jsme doma. Proč nám to dělá dobře? Jsme tak prostě uhňácáni (a doslova i fyzicky jsme „zlatě seřezáni“). Proč takhle? Ptejme se Tam nahoře :-).
Ale zpět k Pankráci. Každý soudný tvor se musí při tom nejsvatějším panoramatickém pohledu od Hradčanského náměstí chytat za hlavu. Tři zuby na Pankráci volají o pomoc. Byly tam, když Praha byla světově kulturně „svatořečena“ a nevadily. Jak už jsem psal, duchovně vyprázdněný a nabubřelý Pankrác bude moderní protiváhou duchovně přeplněnému Hradu. Jsou od sebe dost daleko a nijak si překážet nebudou. Že i na kopce patří vysoké budovy, je koneckonců důkazem i Hrad sám se svou katedrálou.
Náš premiér, pokud jsem jej pochopil správně, jen poněkud provokativně naznačil, že i na svaté půdě UNESCO nesedí bozi, ale jen lidé, kteří občas plácnou koninu. Toť vše.
k tématu viz http://www.novinky.cz/bydleni/reality_finance/vyboru-unesco-se-nelibi-planovane-prazske-mrakodrapy_121321_kn932.html.
Osobní příběh Almogim 99/1 jsem z realistických důvodů převedl na svůj osobní blog rast.bloguje.cz. Jste tam vítáni. Na blogu Respektu si dovolím pokračovat v osobním formátu tzv. „subjektivní publicistiky“ :-).
Anotace 3. pokračování Almogimu:
Usedáme na sedadlo jak vyplašená kuřata na bidlo v novém kurníku, bus vyráží a my zvědavě pozorujeme krajinu země, která mi bude ne-domovem šest měsíců na přelomu milénií … a Lence o celý rok déle.
Více na http://rast.bloguje.cz/0709archiv.php#585222