15:07 hod. Autobus linky 241, nástup. Na zastávkách se zvolna plní lidmi jako vždy, cestující se ani netváří svátečně. Někteří ten pocit možná jako já uchovávají v rozjímavém rozpoložení v sobě, jiní to neprožívají asi nijak.
15:40 hod. Tramvaj linky 14, nástup. Jedu na Jiráskovo náměstí, odtud volnou, snad i slavnostní chůzí směřuji k Hlávkově koleji. Před ní tak deset věnců položených představiteli institucí, všímám si, že jen dosluhující primátor na stuze svého věnce má jméno (na které mu už dlouho nemůžu přijít). Inu víme, že se má hodně rád.
Tady jsem před dvaatřiceti lety rok bydlel. Kdysi také jiní studenti, ale s těžkým osudem, včetně Jana Opletala. Zapálím první svíčku, ztrácí se mezi věnci s několika mála dalšími. Postojím, kolem projde jen dívka do budovy koleje a pán s psíkem. Živá pamět má své limity, pokračuji tedy v cestě za ní.
16:00 hod. Na přechodu napříč Resslovou ulicí čekám na zelenou, zdola od Jiráskova náměstí se za zvuku bubnů blíží několik mladých lidí s cedulemi „Za legalizaci konopí“ či tak nějak. Smrkám, ohlížím se po nich. Chlapec volá: „Konopí léčí!“ Já na to: „To rozhodně.“ Dívka nese desky, nabízí je za mnou stojícímu mladíkovi: „Podepište petici za legalizaci konopí.“ Rozsvítí se zelená, vykročím, podívám se zpět, mladík pokleká a na koleni podepisuje. Patří tohle k tomuhle dni? No když je ta svoboda…
Postojím před kostelem Sv. Cyrila a Metoděje, i když je svázán s jinou významnou událostí. Ale i tady několik mužů bojovalo za normální život. Ulicemi Nového Města mířím na Národní třídu.
16:15 hod. V podloubí na rohu Mikulandské ulice je v tento den už po dvě desítky let podivuhodná atmosféra. Teplo a svit se rozlévá pod klenbou a kolem spousty svíček stojí lidé. Jak ve starodávném rituálu se společně a tiše dívají do plamínků, které v celku tvoří pořádný oheň. Opodál mlčky postávají dva policisti, aby nerušili. Možná přemýšlejí nad tím, jak jejich předchůdci právě tady v tom listopadu 1989… Zapálím druhou svíčku, fotím, jsem tu asi pět minut, vlastně se mi nechce odejít.
16:35 hod Od Můstku ke Sv. Václavovi. Tam nahoře spíš jen tuším dav. Asi se rozchází, pokud můžu soudit podle lidí, kteří mě v narůstajícím počtu míjejí. Pod „koněm“ jich je ale stále dost, debatují ve skupinkách a jakoby čekali, že ještě promluví někdo, komu stojí za to naslouchat. Fotím transparenty „ODS + ČSSD Prahu vytunelují“, „Chceme demokracii, ne kleptokracii“ a „Velká koalice nás má za slepice“. Ten třímají dvě útlé dívenky s velkými ptačími zobáky z papíru na nosech. Protáhnu se za nimi k patě pomníku, jedna se trochu poplašeně ohlédne. „Dovolíte?“ Stvoření s barevným čírem na hlavě mi uhne. Připravuji další svíčku. „Chcete zapalovač?“ nabízí mi pomoc nějaký mladík. „Díky, mám.“ Svíčku stejně odpálím od jiné.
16:50 hod. Jsem u kříže v chodníku pod Národním muzeem. Jan Palach, Jan Zajíc. Vzpomínka na televizní přenos Palachova pohřbu z roku 1969. Jediné, co si pamatuji, je záběr na jeho truchlící matku. Zde dvě tři svíčky – k nim moje poslední – a pár kytek, takový kousek od davů pod koněm. Víc pozornosti novodobým mučedníkům, prosím!
Vracím se kolem Václava – už tu jsou i „konopáři“ z Resslovy – na Národní do podloubí ještě pobýt s jinými, ale vlastně pořád stejnými lidmi. Oni jsou ta pravá klidná síla. Nejsou ty většinou pohřební svíčky nějakým podivným symbolem? Je na nás, aby ne. Snaha o normální život je výzva pro každý den, nejen o volbách. Nemám radost z té podivné koalice v Praze. Praha není jako jiná naše města, je symbol, rozum i srdce. A byly tu i defenestrace. Tak, „milí“ (staro)noví páni konšelé z Mariánského náměstí, mějte to na paměti.
