Tahle kapela musela být Bohem vyvolená. Podle zákona synergie se talenty ochotné a schopné spolupracovat na společném díle nesčítají, ale násobí. Bítlsáci toho důkazem.
Jejich fanoušci trpěli, když přišel konec. Konec normální a pochopitelný. Syndrom vztahového vyhoření a „ponorek“, lidské a umělecké dozrání všech členů a jejich vlastní ambice k ničemu jinému asi vést nemohly. Paula musely „vytáčet“ kruhy a čáry Yoko kolem Johna a toho zas Paulovy zarputilé vůdcovské ambice. Adieu bylo to nejrozumnější, co mohli kluci udělat.
Moje první setkání s nimi bylo přímo osudové. To mi bylo nějakých sedm osm let. Jsem na návštěvě u babičky a strejda Jan (tehdy dvacetiletý) mi hrdě pouští vinyl, který mu nedávno poštou přišel z Londýna. Psal si s jedním rozhlasovým diskžokejem a deska s písněmi z filmu Magical Mystery Tour v rukou Jendy byla u nás šafránem. The Fool On The Hill s jemným Paulovým hlasem a magickým „vícerozměrným“ aranžmá jsem si nechal pouštět stále dokola. Od těch dob se mi tihle kluci táhnou životem jak stříbrozlatá nit.
Milý Georgi, setkali jste se tam Kdesi s Johnem? Prý jste měli k sobě možná nejblíže ze všech brouků. Johna jsi velmi uznával a on si té vnitřní blízkosti byl vědom. A prý jen jeho cynismus a později Yoko bránily ve vašem bližším přátelství.
Zas ta strašná babizna. Tam v tom ráji plném sitárů a bubínků vám při jamování jistě nechybí.
Coby kluk jsem Tě vnímal vždy jako někoho méně schopného a výrazného ve stínu Johna a Paula. Jo, houby! Na Bílém dvoualbu Ti dokonce „očesali“ prostor pro Tvé skladby ve svůj prospěch. Jen jsi byl zřejmě pokornější.
Soudní při o autorství My Sweet Lord jsi sice prohrál, ale Tobě věřím slova: Omlouvám se předem, že použiji nějaký motiv, který jsem před lety náhodou zaslechnul z otevřeného okna při chůzi po ulici.
Tvoje kytara (a to i v MSL) je jednou z nejoriginálnějších v dějinách populární hudby, Tvůj hlas přátelsky hladí, Tvoje melodie rozsvěcují světlo v duši.
Hare Krishna, Hare Rama, Hare George, Hare, Hare …
Je začátek prosince roku 1980. Do éteru se linou písně z nové LP Double Fantasy jako Starting Over a Woman a John to komentuje: „Taky se Vám zdá, že sedmdesátá léta byla nuda? Tak to v těch osmdesátých trochu rozjedem, ne?“
Jsem pro! Ale stačil to jen nastartovat.
Zrovna sedím na pokoji koleje – blok 7 na Strahově. Tuším, že piluju něco na zápočet. Otevřou se dveře a někdo na mě houkne: „V New Yorku zabili Lennona!“ Nevěřím, ale polije mě horko. Je to tak.
Jako když zastřelí prezidenta – Ne, je to horší – Zabouchli dveře za našim mládím – Definitivní konec sixties … všichni komentují, všichni jsou v šoku.
Dole v klubu na „sedmičce“ byl vzpomínkový pořad. Šel jsem. Nakonec se hraje Imagine. Slzy. Je mi jednadvacet a přitom ve mně něco nevratně stárne …
Je mi sedmnáct, u kamaráda posloucháme z „magiče béčtyřky“ pásek za páskem s NIMA. Revolver, Seargant, Abbey Road, Bílý double, výběry, singly … Poprvé po dekádě zaslechnu tóny onoho The Fool on the Hill (je fuk, že to není od Johna)! No teda! Nikdy do té doby jsem tak silně nezaslechnul tikat čas života svého.
Je mi šestnáct, strejda mi z Austrálie poslal LP Abbey Road. Klepou se mi ruce, považuju za rouhání položit na desku obyčejnou bakelitovou přenosku zvící bílé přídě letadla (pamatuje ji kdo?). Po mnoho dnů je ale tenhle rituál tím prvním, co udělám po příchodu ze školy. Come together!
Je mi deset, po vymigrovaném strejdovi zůstalo pár pohlednicových desek – Eight Days A Week, Ticket To Ride, totálně ohraná a vyšeptalá Mr. Moonlight a něco s Rolling Stones, hrajem to s bráchou pořád dokola …
Je mi sedm osm a Jan mi poprvé hraje toho Blázna na kopečku z Magical Mystery Tour …
Kdepak, sixties nekončí! Jsou věcí srdce. Takže to kluci tehdy rozjeli možná „na věčné časy a nikdy jinak“.