Teď ráno jsem pod rozhovorem s paní Hanou Marvanovou (jako právnička tvrdí, že repr je za svou tvorbu zralý na žalobu – nechť ji podá, zatleskám jí) četl několik komentářů a od nějakého reprova fandy se dozvěděl, že reprova tvorba patří k tzv. horror core. Paráda! Kdejaké hovadstvo (onu „tvorbu“ jsem neviděl, nemám zájem, ale to, co o ní vím, stačí, abych ji tak nazval) má svou uměleckou škatulku, případně mu ji „umělec“ či jeho fans vytvoří.
Včera v jiném článku jsem četl reakci snad mluvčího agentury slavíky pořádající, že „tvorba repra“ nekritizuje násilí, jak tvrdí on sám, ale podporuje ho. Souhlas.
Jako bych viděl některé čtenáře, kteří říkají: Tak on tvorbu repra neviděl a má na ni tak jasný názor? Ano. Repra je mi líto – stejně jako jeho fanoušků – že dozráli k ovládnutí sama sebe ďáblem. Snad se z toho vyhrabou, ale v době ďáblem stále více posedlé to nevidím. Ještě přidám svůj názor, že například ani filmy Q. Tarantina nejsou skvělé, jen skvěle natočené.
Zajímaví jsou umělci, kteří se v souvislosti s vyloučením repra z ČS zastali. Matěj Ruppert je pro mě český soulový gigant a šoumen, Tomáš Klus má ve svém žánru následníka Jarka Nohavici taky můj respekt, ovšem měli by se ve svých soudech chytnout za nos. Svoboda nesmí být bezbřehá, nesmí se relativizovat, nesmí jít za hranu nejen vkusu (ten má každý trochu jiný), ale zločinu. Jak naznačuje paní Marvanová, i slova mohou být zločinem. U mě neobstojí kecy o svobodě umělce. Ten má totiž i svoji zodpovědnost, jako ji v rámci svobody své máme my všichni.
Na to nemáte právo!
Kdesi ve starém článku na blogu jsem popisoval historku se třemi klučiny v metru, kteří blbli a nikdo jim nic neřekl. Až jsem jednoho z nich čapl (válel se mi u nohou) a bez křiku a hrubosti mu řekl, ať toho nechá. On vyjekl, že na to nemám právo, což mi sedlo, protože toto téma jsem už dlouho promýšlel. I jsem mu s pohledem do jeho oček jasně a výrazně, ale opět bez hrubosti pravil: Ty ani netušíš, na co všechno mám právo, a když se rozhodnu ti tady nasekat na zadek, nikdo mi v tom nezabrání. Tak co, budeš hodnej? Překvapeně odpověděl, že ano a s kamarády raději přestoupil do jiného vagónu.
Druhá příhoda: v kočárku asi dvouleté dítě začalo hodně nahlas nabírat a starší paní poblíž mi řekla: Kdo to má poslouchat? Proč ho ta máma neokřikne?
Dva extrémy. Normální je nechat dítě, ať se za naší citlivé a láskyplné pomoci zbaví svých strachů a obav a neucpat je v něm, ale současně mu už od mala opět citlivě a láskyplně naznačovat mantinely. Autoritářství ani liberálnost ve výchově k dobrému nevede. Nevím, možná byl repr v dětství bit nebo pozornost jeho rodičů nebyla vůbec žádná, v každém případě našel místo ve všeobjímající náruči ďábla, ze které se pak už lze dostat jen stěží.
Syndrom vymatlaného mozku ICT
Slovo „vymatlaný“ naznačuje, že nejde o odbornou diagnózu. Jde o můj nápad nazvat takto metlu moderní doby – propadnutí informačním a komunikačním technologiím. Ty jako každý úžasný vynález a nástroj mohou sloužit nádherným věcem, stejně jako opaku.
Takovým opakem jsou hoši v USA, kteří „vytvořili hru“. Skupinka zbabělců mezi sebou vybere jednoho, který nic nečekající oběti na ulici dá ránu do obličeje či hlavy, ostatní to natočí a pak to zavěsí na fejsbůk či jůtůb či kam. Nudících se vymatlanců, kterým se rodiče často věnovali jen tak, že je posadili k počítači, kde si hráli ty své vymatlávající střílečky a další krvavé hry (tím asi prošel i „náš“ repr), tedy takových vymatlanců přibývá a začínají svůj virtuální svět přenášet do nudného (?) reálného.
Při východu ze sport baru (odpolední jedno pivko) jsem u venkovního stolku uviděl sedět kluka a holku kolem 15 let, oba doslova zhroucení na židlích do svých velechytrých telefonů. Nevnímali nic, ani jeden druhého… Teď jsem si vzpomněl na svou včerejší myšlenku: Spolupráce mozku a rukou kdysi polidštila opici, spolupráce mozku a klávesnice vede k opaku. Samozřejmě jde o nadsázku, doufejme.
Tedy ďábel…
Hážu tu ďáblem jakoby nic, proto vysvětlím. Ďábel není žádná figura z masa a kostí a s kozími rohy, ale princip. Když jsem ležel v nemocnici s děsivě vyhlížející růží, setkal jsem se tam s mladíkem vyznávajícím čínskou medicínu (moc mu děkuji za veškeré info o ní) a při debatách jsme se samozřejmě dotkli jin a jang. Napadlo mě, že ďábel se skrývá v přemíře jednoho nebo druhého.
Můj strýc mi kdysi při mých jistých problémech řekl: Pozor na ďábla, skrývá se v myšlenkách.
Ďábel se asi skrývá všude a stále je připravený se o nás ucházet. Má v ruce mocné nástroje, krásou a rozkoší počínaje (viz aktuální příběh knížete Karla Sch), penězi a mocí, citovým vydíráním pokračuje a zašlapáním do pekel konče. Kde asi na této cestě se nachází repr a jeho fans, kde já, kde vy…
Šťastný buď ten, kdo má či měl dobré rodiče, ale i štěstí, že jej nic nesrazilo do bahna či našel sílu z něj poučen vstát.
Ten, kdo se najde ve světě virtuálním, se může ztratit v tom skutečném, zvláště když nemá ty správné mantinely pro hřiště svého života. Stavba těch správných je práce na celý život…
A ještě úplně pozitivní názor – jak sílí ďábel, tak sílí opak a nazvěme ho podle svého. Oba jsou hlavně v nás a hrají o nás svou podivnou hru.
