Tedy, samče druhu člověk „moudrý“, staň se mužem. Ne, že by o samcích, kteří si přívlastek muž (více či méně) zaslouží, nebylo žádné zvěsti. I takové občas vidno a jistě jich není málo. Ovšem více se člověku do paměti zaryje srážka s hovadem homo masculinus.
Uvedu několik příkladů z třídy A, tzv. typu odesis (tedy nabubřelý, sobecký, s rakovinným sebevědomím možná i maskujícím nějaké mindráky, ředitel zeměkoule neschopný přiznat vlastní chybu, zkrátka typu dlouho převažujícího v ODS, proto „odesis“):
- Jaro roku 2001 v autobuse MHD v Praze v době odpolední dopravní špičky. Na pohled kultivovaný pán kolem čtyřicítky – tedy asi v mém tehdejším věku – se ve stoje baví s dámou, svými zády naráží na ženu za ním. Ta nemá kam ustoupit, ohlíží se, něco říct si však netroufne, tedy si troufnu já: „Pane, promiňte, ale trochu omezujete ženu za vámi.“ Vrhne na mě pohled: „Cože?!“ „Že trochu omezujete ženu za vámi, jen kdybyste byl opatrnější,“ říkám mu vlídně. „Vy máte nějakej problém?!“ vybafne. Je tu moje zastávka, tak jen mávnu rukou a před vystoupením zavrčím: „Já ne, to nejspíš vy, když se vám nesmí nic říct.“
- Jaro 2011, výstaviště v Holešovicích. S kolegou končíme vyhlášení oborové soutěže, zbývá nám v soudku z pohoštění asi deset litrů „mercedesu“ mezi českými pivy (nejde o praotce ležáků z Plzně), nabízíme je v okolních stáncích. „Dobrý den, zbylo nám skvělé pivo…,“ oslovím třicátníka v obleku se slečnou. „Já zbytky nekonzumuju,“ usměje se „Áčko“. „Vaše chyba. Tenhle zbytek je špička,“ zamumlám a jdu dál.
- Léto roku 2012 nebo 2013 (ale je to fuk), Hostinec U přístaviště, obec Kunětice, Pardubický kraj. Přidám se k malé frontě několika cyklistů čekajících u výčepu. Je „roztrhaná“, lidé v ní stojí jakoby nezúčastněně, fronty nemá porevoluční mladá generace ráda. Za mnou dorazí třicátník a jde rovnou k pultu. Nedívá se na nabídku, ale přímo na obsluhu a objednává. „Pane, fronta končí za mnou,“ pomáhám mu zaujmout správné místo. „Já ve frontě nikdy nečekám,“ praví s úsměvem všeznalého. „Tak si holt počkejte, až tu žádná nebude,“ pravím s kyselým výrazem pamětníka totalitních všudyfront. Pohledem mě zabíjí, ale postaví se za mě. Byl to velmi „příjemný“ pocit ho tam mít. 🙂
- Před několika dny, křižovatka před Afi „palácem“, Pardubice. Z přechodu míří k budově třicátník v obleku, já k přechodu zahýbám. Beru větší oblouk, abychom se – pokud i on mírně uhne – nesrazili. On se dívá přímo na mě, jde svým nezměněným směrem, v poslední chvíli musí uhnout prudce ramenem, protože nehodlám vykonat jeho díl vstřícnosti.
- Několik let zpátky, cyklostezka mezi Radotínem a Černošicemi. Mírná zatáčka, kde tehdy před úpravou povrchu a terénu nebylo vidět za „roh“. Zpomalím na své pravé straně vnějšího oblouku, přímo proti mně se vyřítí „závodník“ s vysunutou bradou a ve stylovém sportovním oblečku (klasika) a v brzdící křeči doskáče i s kolem do kopřiv.
Zjevy třídy A mohou být přitom jen pracovníkem call centra, zástupcem (pa)firmy nahánějící důchodce od ČEZu k virtuálnímu distributorovi nebo přímo spolku „šmejdského“ typu, v „lepším“ případě manažírkem v obleku z reklamy na banku, kterou můžete mít rádi atd. Tato hovada se domnívají, že jsou snad i celebritami, o nichž by rovnou měly být VIP zprávy či Prásky.
A co je hlavním ze společných znaků nejen třídy A, ale i B (násilníci), C (mamánci), D (kaliči)… o nichž budu psát někdy příště a snad přespříště a dál? Vlastně nechtějí pracovat, jen si užívat způsobem, na který mentálně stačí. A pokud práce, tak spíš jen její zdání nebo rovnou parazitování na práci jiných, jsouce zpohodlnělí médii a ICT. A ještě něco: přibývá jich, ovšem asi to je i tím, že samců homo „sapiens“ je na světě zbytečně moc a své mužství v tom davu naplní objektivně málokdo. Většina by ráda, ale bez vynaložení pozitivní energie. Natož pro to i něco obětovat.
Tak tedy příště třeba o násilnících, ovšem nakonec stejně dojdeme k závěru, že převažují kombinace všech typů. A co tedy znamená být chlapem? Také někdy příště. Teoreticky to vím.
