Nabubřelce a násilníky máme odbyté (s měkkým „i“ by se mi to zamlouvalo) a ještě si vezmu na paškál chlastače a feťáky. Slíbenými dvěma vrzy natož jedním to nezvládneme, koneckonců by to byla škoda.
Nejdříve však zmíním bohatou diskuzi ve druhé části (http://stary.blog.respekt.ihned.cz/c1-62566160-samce-druhu-homo-sapiens-stan-se-muzem-no-2). Uchvácen fenoménem „multinick“ jsem se s potěšením dozvěděl, že mám sice zajímavé nápady, ale bohužel nenabízím řešení naznačených problémů. Dovolím si oponovat, nabízím je implicitně. Například tvrdím-li, že hlavním znakem násilníků je strach, je zde pro nás ostatní návod jak na ně. Stačí, aby na sebe několik normálních chlapů mrklo a na partičku pitomců otravujících prostor zadupalo. Nechť je vnímáno s nadsázkou, ale v mnoha případech by na lhostejnost okolí zvyklí gauneři asi vylekaně kouleli očima.
Tak tedy mamánci. Za totáče se jím nestát bylo vlastně snadné:
- Být odveden a nastoupit k výkonu základní vojenské služby
- Být zaměstnaný a tedy mít vlastní příjem
- Být zaměstnaný u podniku poskytujícího byt třeba i jen po příslibu ženitby.
O všechny tři body je dnešní mladý muž ochuzen. Snaha či úvaha Ministerstva obrany o znovuzavedení něčeho, co by se ZVS alespoň vzdáleně podobalo, vyznívá v současné jak rakovina rozbujelé svobodě s atrofující zodpovědností jako utopie. My prostě po narukování drželi hubu a krok a z řady začaly odlišnosti mezi námi vykukovat až postupně. Umím si představit, co by se dělo před přijetím souvisejícího zákona, natož kdyby byl naplňován. Nikdo z profesionálních vojáků by narukované záklaďáky s hubami plnými lidských práv nechtěl cvičit a mnozí by radši dali výpověď. Zkrátka o případné vyzrání v chlapy na vojně budou čeští mladíci i nadále nejspíš ochuzeni.
Na velmi pěkný „mamánkoidní“ příklad se podívejme do Japonska. V zemi odvážných samurajů a kamikadze narůstá počet tzv. hikikomori (http://zpravy.idnes.cz/hikikomori-japonsti-muzi-se-boji-vyjit-z-pokojicku-fx5-/zahranicni.aspx?c=A130705_130743_zahranicni_btw), kteří se dokonce bojí vůbec vyjít ven z domu svých rodičů. Na počátku je prý ekonomická recese devadesátých let, tedy nemožnost najít práci atd. Stačí si přečíst článek pod odkazem a můžeme jít od tématu. Ovšem poněkud v něm opomenut fenomén útěku k ICT a náhradním identitám (viz například královna Penelope v jedné z prvních řad Teorie velkého třesku :-)).
Naši mladí lidé podobně jako v Japonsku budou stále více konfrontováni se skutečností, že ani dobré výsledky v dobré škole jim nepřinesou dobrou a úrovni vzdělání adekvátní pracovní příležitost. Podle mne by každá škola měla povinně zavést předmět „příprava k samostatnému životu s využitím oboru“ (zkrátka jak se uživit), ovšem byl by zřejmě jedním z nejtěžších pro studenty i pedagogy. V základce by stačilo, aby byly děti vedené k prostému vztahu k práci, ovšem po absolvování škol vyšších stupňů už jde o získání normálních pracovních návyků. Je to jako s čistěním zubů – čím dřív, tím líp nebo pak už nikdy.
V článku je zmíněn už padesátiletý hikikomori, který na tomto světě v podstatě „skončil“. V textu několikrát uveden i pojem sociální vyloučení. Je jasné, že v zemi bez Romů má jaksi jiný význam, ale ani u nás už takové vyloučení u (nejen) mladých etnických Čechů není žádnou výjimkou. Pane lidskoprávní králi Dienstbiere, politici a ouřadé, co s tím? Pro začátek postačí finanční úspora na bezbřehé integraci Romů. Myslete v jejich případě i na rozdávání práce.
V článku se ovšem píše o mamáncích, kteří tento stav nesou těžce a ochromuje je. Já sice vystupuji jako jura, ale podobnou situaci už dobře znám na vlastní kůži. Co vy, pánové? Jiný druh mamánků je ten, kterému stav vyhovuje. Ti k němu už vyrůstají a značnou část své energie a času věnují zdůvodněním svým rodičům a okolí, proč v takové situaci jsou. Fenoménem moderní doby je i jejich snaha o získání invalidního důchodu. Byť i ty nejmodernější diagnostické metody v jejich tělech neodhalí žádný problém, vytrvalé omdlévají před lékaři, protože v práci by to pro ně přece bylo utrpení, ať už kvůli fyzickému nasazení nebo zodpovědnosti.
Tak tedy. Český mamánek jako produkt polistopadového vývoje je tvor bez zodpovědnosti, bez ochoty něco vydržet, s velkou chutí si užívat bez staré moudrosti „nejdřív práce, až pak zábava“. Mamánci ovšem nejsou obvykle ti, kteří desaterně ctí rodiče své, ale naopak k nim bývají agresivní, nedostanou-li od nich potřebné prostředky pro své kratochvíle.
Mamánek – toť lenoch a nezodpovědný srab, který za tuto svoji pozici vždy dříve či později draze zaplatí. Jedinou omluvou mu je už známý fakt, že samců homo „sapiens“ je na světě v rámci většiny společenských systémů prostě moc.
Foto: Kdo první najde mamánka, má bod!
