Člověk je tvor sociální i individualistický. Když se na obě vlastnosti podíváme pozitivně, dojdeme k závěru, že socialismus u nás byl velmi zdegerovaný (zmrtvení), stejně jako po roce 1989 tzv. kapitalismus (sobecký, bezprávní klausismus). Tragikomicky se občas bavím obdrženými přílohami v e-mailech, kde anonymní autor (asi z PR agentury sloužící KSČM?) vyjmenovává pouze klady režimu minulého (a jaksi neuvede nesvobodu, nutnost držet hubu, skomírání za železnou oponou atd.), zatímco na současném nenechá nit suchou.
Mimo (za i nad) horizont(em) zastaralého a v podstatě debilního levico-pravicového soupeření a hašteření ba matení občanů stojí představa, že přesně ve smyslu klasické Werichovy písně z milované pohádky Císařův pekař „… my všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám a my vám dáme své rady…“ se lidé spojují s dalšími lidmi v ulici, v obci, v regionu a něco pořádného z toho je. Nikoliv sdílené smutky, frustrace nebo lumpárny, ale synergické vynásobení jejich tvořivých potenciálů. Kdesi jsem slyšel, že podnikání není nic jiného, než projednávání věcí s dalšími lidmi a zdaleka nemusí jít jen o kšeft. Ono je to jednoduché: Jeden: mám nápad, co si o tom myslíš, mohl bys…? Druhý: to není špatný, ale co kdyby… Třetí: pánové, a co kdyby…
Jistě znáte ten rádobymanažerský výraz brainstorming, který ovšem dokáže tak nabít a inspirovat.
Dualita naší podstaty přímo volá po vyváženosti společnosti a soukromí, když je příliš jednoho nebo druhého, člověku „hrabe“. Záleží na povahách, někdo si od samoty odpočine ve společnosti, někdo naopak, ovšem ani jedno by neměl být „útěk“ motivovaný strachem. Vzpomněl jsem si na rozhlasový rozhovor s převorem Siotrzonkem z překrásného kláštera v Břevnově. Mluvil i o přijímání nových mnišských adeptů. „Proč chcete být členem řádu?“ Odpověď prý někdy bývá: „Chci si vyřešit svůj život“. Reakcí mu je, že do řádu by měl vstupovat člověk s vyjasněným životem a názory. Před rokem jsem se v tomto klášteře byl v rámci Noci kostelů nedlouho po jejím začátku podívat i v podzemí, kde právě nějaký mladý mnich říkal svým dvěma civilním známým ženám: „Děsím se, že budu lidi provázet a něco jim říkat.“
Kdo z nás nemá ty či ony fobie ze situací s lidmi nebo naopak samoty? Já bych mohl vyprávět :-). Je zajímavé, od jaké velikosti či „vzdálenosti“ se v nás vytrácí pocit sounáležitosti s určitou komunitou či dokonce povědomí o ní. Naše společnost občanů ČR? V ní už i díky zmíněné implantaci „zahnívající“ levico-pravicovosti dříme dost nenávisti. Právě mě napadla volba prezidenta: dokud volil parlament za nás, byli jsme spojenci proti němu. Po první přímé volbě zahlížíme se vztekem po sobě: kterej vůl volil toho nebo tamtoho… A co teprve sounáležitost s komunitou obyvatel EU? Natož jejích politiků?
Asi se vám zdá, že můj „spotblog“ je pelmel, ale snad odpustíte.
Patřit k nějaké komunitě, sdílet s ní prostor, zájmy a cíle, to dává pocit jistoty a zázemí. Jen jednou v životě jsem cítil, že firma, v níž pracuji, je taková moje rodina. Jiné práce byly jen práce, ačkoliv mě třeba i zajímaly a bavily. Onu firmu jsem bral citem dokonce v dobrém slova smyslu za svou a vzpomínám na okamžik, kdy jsem pocítil realitu, že tomu tak není a že jsem nahraditelný. Jistě znáte ty okamžiky prozření, od nichž je pak vše už jinak.
Co teprve komunita či dokonce velká církev náboženská? Od „bezpečného“ řádu Benediktinů se přesuneme k jinému kalibru, který u nás je sice v novorozeneckých plenkách, ale jednou se i zde možná pěkně nafoukne. Islám. Stojí za to se podívat na tři části výpovědi bývalé české muslimky (https://www.youtube.com/watch?v=hCp1MyOSeDw), rozhodně si odepřít „útěk“ k zázemí a jistotě této monstrkomunity (byť třeba i před dekadencí našeho postkřesťanského „pekla“) a mít na paměti hlavní poselství mladé dámy: Islám se v našem světě nebude přizpůsobovat okolnostem, on si přizpůsobí okolnosti sobě. Popravdě, o islámu jsem si přečetl leccos a občas o něm i přemýšlel: v lecčems bychom se od něj ve své dekadenci mohli přiučit, ale nepouštět ho sem. Nějak jsou mi ty naše životní, hledačské kotrmelce i s psychickými krizemi sympatičtější, než všeřešící program, který se snad za třináct set let nevyvinul, jeho stoupenci nemají ani smysl pro humor (na rozdíl od jimi nenáviděných Židů, jejichž humor miluji :-)) a uráží je kdejaká blbost. A tak mě potěšil projev naší občanské společnosti (http://brno.idnes.cz/zalobci-posilaji-policii-na-muslimy-dbx-/brno-zpravy.aspx?c=A130904_1972866_brno-zpravy_Ka1), která je pro mě nadějí, že nebude nějaký Čechanát, a snad ani ne Eurabie.
Budoucnost a vyřešení krizí euroatlantického světa tedy opravdu vidím v něčem takovém (bez nesmyslných a zneužívaných grantů, dotací ablabla…):
Asi nikdo z nás nechce, aby toto jednou byla hlavní národní mešita. Jsme ochotní tomu zabránit? Něco i obětovat?
