Správně vychlazený ležák by měl mít 6 – 8 °C. Nižší teplota může způsobit i chladový zákal nebo pivo přinejmenším méně pění. Při vyšší teplotě pění obvykle více, ale co hlavně – zvláště v horkých letních dnech konzumenta příliš nepotěší.
Vraťme se však ještě k samotné výrobě a do relativně nedávné historie. Dostatečně nízké teploty byly potřeba jak ke spodnímu kvašení českého ležáku, tak i k jeho zrání ve sklepích. Do vynálezu strojního chlazení v polovině sedmdesátých let 19. století byste tak na větších řekách či rybnících mohli být v zimě svědky zajímavé podívané – ledování. Bez dřiny teple oblečených chlapů se sekerami v rukou lámajícími led o tloušťce až patnáct centimetrů by se české pivo neobešlo. V samotném pivovaru se led roztlučený na kousky skladoval v prostorách u ležáckých sklepů a kvůli izolaci se zasypával dokonce popelem, aby vydržel do léta. Pivovary myslely také na hospody a spolu s pivem do nich k jeho chlazení rozvážely led v jutových pytlech.
Romantice starého řemesla učinil přítrž až německý fyzik Karl von Linde zmíněným strojním chlazením. Tento muž sice předchůdce měl, ale jeho parní kompresorové chlazení se čpavkem jako chladícím médiem se pro průmyslové využití ukázalo nejperspektivnější. A co víc, o několik let později zkonstruoval i první domácí chladničku, takže až si do té své půjdete pro lahev či plechovku s oblíbenou značkou piva, s vděkem si na něj vzpomeňte.
Od hladiny řek a rybníků se přeneseme „na hladinku“ k výčepu. Kdo českému ležáku rozumí, ví, že právě jeho čepování na hladinku je zárukou toho pravého požitku. Zapomeňte na obrázky spokojených pijáků se sklenicí piva s pěnou načechranou jak bílý obláček. Jde o nahořklou suchou pěnu, která bývá výsledkem přerušovaného čepování. Pitelná mokrá pěna plná piva vznikne čepováním najednou tak, že se na začátku mírným otevřením otočného kohoutu řízne trocha pěny do sklenice a pod úhlem 45° a samozřejmě po skle se za plného proudu pivo doplní. Pěna se pak zvolna zvedá až k rysce a záleží jen na výčepním, aby došlo opravdu až k ní. Nebo nedošlo.
Nedávno jsem si dal pivko „na stojáka“ přímo u pultu. Paní hostinská postavila sklenici pod čep na pult a naplno pustila pivo na dno. Všechno špatně! Pivo čepované z výšky ztrácí říz, o dno „se rozbije“ a suché pěny je na rozdávání, takže se točí přerušovaně i několik minut. Pivní sodomagomora!