Přes počáteční nezájem o vaše kraťásky ze života vykulených, ale zvědavých ba nadšených stážistů, jste se nakonec stali téměř (byť asi dočasným) fenoménem. Počet komentářů pod vaším rozhovorem s Erikem Taberym i samotnou čtenost vám můžou závidět i ostřílení blogerští mazáci. Pravda, našli se i tací, kteří si přivlastnili zásluhy za bohatost té diskuze, ale oni si kdesi uvnitř sebe přivlastňují celý blog Respektu a některé z těch, kteří mají – samozřejmě naivní či přímo hloupý – jiný názor, posílají obvykle rovnou do pr…le. Ale nevadí. Skutečně také díky jim a díky střetu názorů na celý projekt „Staň se respektovaným novinářem“ se na vás upřela pozornost.
A pozor! Oni ti žlučovodi mají i pravdu. V něčem určitě. Nebudu se věnovat novinářským kiksům Respektu nebo aktivitám jeho vydavatele, vážně si to netroufám, protože Respekt nečtu a o panu vydavateli vím jen o málo víc než jeho jméno. Tu důležitou pravdu pro vás, bohužel vzhledem k jejich mizerným komunikačním schopnostem, vám nebyli schopni předat smysluplným způsobem, i když se o to snažili. Ztrácela se za tunami té žluči. Ta pravda je: za všechno se platí. Ano, jistě zaslouženě jste zvítězili v nějaké soutěži, jistě talent máte (kdoví, možná nejen na psaní, ale i skutečnou novinařinu?) a odměna v podobě zajímavého týdne v Praze s hrazenými životními náklady a zajímavým programem byla jistě adekvátní. Je normální být za to těm, kdo toto vše poskytne, vděčný a do článků ten vděk nějak decentně zapracovat. Možná z některých vás jednou novináři budou, a i kdyby ne, někde pracovat budete, někdo vás za vaši práci bude platit. Je přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Každý zaměstnavatel vás bude platit za boj za jeho zájmy.
Erik Tabery to ve vašem rozhovoru (že je to krásné říct si: v NAŠEM rozhovoru :)) řekl jasně: … jsem vlastně jakýmsi garantem nezávislosti mezi redakcí a vydavatelstvím (myslel tím samozřejmě zprostředkovaně i jeho majitelem). Každé významnější vydavatelství, které má vliv na veřejné mínění, někdo „tam nahoře“ vlastní. Do svého majetku investoval, ať už při jeho nákupu nebo hrazením další režie a chce, aby mu majetek nějak (!?) sloužil. Šéfredaktor významného periodika to fakt nemá snadné, a pokud některý z nich tvrdí, že vydavatel obsah novin neovlivňuje, pak lže. E. Tabery onen fenomén zmiňuje diplomaticky, ale zmiňuje.
Možná jednou i vy budete v sobě řešit dilema mezi svědomím, potřebou sobě a rodině zabezpečit „chleba“ a tím, že děláte práci, která vás těší. Jsou to tři vrcholy trojúhelníku, ve kterém se budete pohybovat. Skončíte u „potřeby se uživit“ a dál nic? Proboha ne! Tam bohužel končí většina lidí téhle civilizace a i podle toho vypadají jejich životy i ta civilizace sama. Baví mě to, současně mě to slušně živí a nedělám to v rozporu se svým svědomím (nebo dobrými mravy, vždyť svědomí má každý posunuté jinam)? Uf, co víc si v profesi přát? Pro jistý firemní časopis (ač nejsem ničí zaměstnanec, něčí chleba jím, tak zpívám :)) jsem napsal článek o jedné dělnici s názvem: VÁŽIT SI DOBRÉ PRÁCE. Co je to dobrá práce je na zvláštní text, ale je to snadné, pokud to cítíte. A vy jste zatím normální, takže to ucítíte jistě správně. Pokud budete novináři, smiřte se s tím, že proti vydavateli a proti jeho zájmům se prostě nepíše, leda, že by byl strašně silný v kramflekách nebo masochista. Jasné jak facka a se svědomím si to musíte nějak vyřešit. Už to je zázrak, že majitele Respektu tady někdo v diskuzi nazve gaunerem, komentář nezmizí a komentátor k tomu „odvážnému“ tvrzení ještě využívá komunikační platformu placenou oním majitelem. Tímto majitele nehájím, ale možná pro něj platí další úsloví: Zatímco šakali vyjí, karavana táhne dál :).
Moji milí, i negativní ohlasy jsou prý dobré, protože se o vás aspoň mluví. Pokud se stanete novináři, pak vám přeju negativní reakce toho druhu, kdy udeříte do skutečného problému a ozvou se potrefené husy. No a pak vám přeju odvahu a sílu to unést. A přeju vám hlavně radost, zdraví a kus pokakanýho štěstíčka :-).
… a na konci jakéhokoliv tunelu vždy světlo!
