Jak naznačil minulý text, psaním se už nějaký čas živím. Jednoznačně se tím dopouštím drzosti, protože většině témat, kterým se opakovaně věnuji, nerozumím (neslyším vzdálené skřípění zubů M. Šuty?). Kdybych měl psát o tom, čemu rozumím, umřel bych hladem. Jak jde můj čas, zjišťuji totiž, že nerozumím vlastně ničemu.
Velmi vyčerpávající byl týden, kdy jsem napsal celkem čtyři články o energetice, včetně toho minule zde uvedeného. To pak na psaní (sub)blogu nezbývají síly. A s těmi svými, těžko se obnovujícími, musím velmi dobře hospodařit J.
Psal jsem o hybridních pohonech aut, sanacích panelových domů, o marketérovi roku, o 3D reklamě včetně předmětů tailor made, o rozdílu mezi headsety a hands free v automobilu atd., nyní aktuálně o způsobech vytápění na středověkém hradě. Protože ničemu z toho nerozumím, vyptávám se těch, co rozumějí nebo hledám informace jinde, zvláště na internetu. To je úžasná vymoženost! Z deseti z netu stažených wordovských stran o zmíněných pohonech pak na mém PC zůstanou pouhé dvě s mojí – jak si troufám drze říkat – přidanou hodnotou. Samozřejmě jen kloužu povrchně po povrchu věci a po odevzdání článku a jeho přijetí zadavatelem v mé hlavě z tématu zůstává jen zmatek, časem vyčpívající ve vzdálené tušení, o co vlastně šlo. Jsou zde další témata, další termíny …
„ … to píšeš knížky?“ zeptala se bývalá spolužačka na nedávném srazu naší gymnazijní třídy. „Slavili“ jsme velmi pěkných 30 let od maturity. Její otázka zabolela.
„Neobracej nůž v mé ráně,“ pravil jsem pateticky (abych nevyšel ze cviku) a nepůvodně (být originální není v mých silách), ovšem vcelku výstižně. To je takový normální sen nás psavců: mít zajištěny prostředky na pokrytí životních nákladů, dejme tomu po dobu jednoho roku, a zpracovat své (?) velké téma do co nejrozsáhlejšího díla, pokud možno o nějakých tisíci stranách a alespoň takto dosáhnout nesmrtelnosti.
Vidím to jasně: půl roku studia příslušné látky (knihovny, internet, rozhovory s těmi, co vědí …) a tvorba koncepce, potom půl roku psaní, denně tak pět šest stran v plném zaujetí svým příběhem a svými postavami. Ty posléze začnou žít vlastním životem a já jsem pouze reprodukčním nástrojem, který od okopávání ředkviček či přehazování kompostu odbíhá v tvůrčím vytržení do chajdy k čekajícímu notebooku…
Mám své vzory, samozřejmě nedostižné. James A. Michener a Edward Rutherfurd. Od prvního pána jsem četl pouze Pramen, bichli se srdce trhajícím příběhem judaismu, od toho druhého neméně rozsáhlou knihu Hvozd s historií rodin žijících v oblasti královského hvozdu severně od řeky Avon. Hvozd zabírá časový úsek asi 900 let, Pramen dokonce více než desetinásobku.
Když jsem „studoval“ materiály o vytápění na středověkých hradech, pro inspiraci jsem po čase znovu zašel na výstavu Příběh Pražského hradu. Umím si představit knihu s názvem Hrad, ale neumím si představit, kdo by ji napsal. Asi oslovím pana Rutherfurda, protože mimo jiné napsal i knihu z dějin Ruska Russka. Já na to nemám nejen s ohledem na svoji již zmíněnou tvůrčí povrchnost a dětskou přelétavost.
Tak jsem se dostal zas na začátek. Moje působení v této blogové sféře je spíše o nepsaní. Když ničemu nerozumím, tak o čem a navíc zadarmo psát? Tak aspoň jednou za čas právě o tom. A toho kostlivce v záhlaví ještě ponechám, tento můj blog skvěle vystihuje.