Vždyť kdo by demonstroval, nebo dokonce stávkoval kvůli takové přízemnosti, jako je deset procent z platu. Já jako OSVČ letos vykážu příjmy dokonce o nějakých dvacet procent nižší, a to jsem oslovoval nové klienty, až se ze mě hulilo. No, přeháním. Umíte si ale představit soukromníka, jak před sídly svých zákazníků demonstruje za více zakázek nebo dokonce stávkuje? Tak proč by to dělali státní zaměstnanci? Dejte pokoj!
Konec švandy. Nechci ztrácet čas státními zaměstnanci, jde mi vážně o vzpomínku na Johna Lennona. Úplně ho vidím, jak se nad perexem článku ironicky šklebí, a to by pro mě byla sakra čest!
S Beatles jsem se poprvé „setkal“ jako kluk v době, kdy sladká šedesátá byla v plném proudu. Na návštěvě u babičky mi strejda, tehdy dvacetiletý, na starém gramorádiu s přenoskou, která mi připomínala štíhlou bílou rybu s jednou ploutví, pustil Magical Mystery Tour. Zčerstva ji obdržel poštou od londýnského diskjockeye, s nímž si dopisoval. Strejda byl a je koumák. Mojí jemné duši se víc zamlouval melodický Fool on the Hill s křehkým Paulovým hlasem než skřípavý Johnův I Am the Walrus, ale tehdy to pro mě byli prostě pánové, co zpívali divným jazykem.
Celá Čáslav byla na nohou, když do místního kina zamířil Perný den. Moji dva starší sourozenci si na něj vyšlápli, zatímco já prcek okukoval černobílá fota ve vitríně kina. O nějakých deset let později v nesladkých sedmdesátých jsem dal zavděk více barevným Help než zásadním Perným dnem. Jeho poselství jsem docenil až později. Miluju, jak rebel John ničí bodyguarda skupiny, zvláště scéna s vypouštěnou vanou je neodolatelná.
Ale rok dva zpět. Jsem v prvním ročníku na gymplu a obešlu téhož strejdu, v těch časech emigranta, zda by nezaslal nějaké to LP brouků. Sáhnul po kalibru z nejtěžších a já třesoucíma se rukama dávám jinou přenosku ve tvaru bílé ryby na začátek Abbey Road. Ššššš ttt… Come together, jdu s vámi chlapci!
Vejška, 8. prosinec 1980. „Zabili Lennona!“ vlítnul do mého pokoje na koleji kamarád. Něco se zastavilo a už nějak pořádně nerozběhlo. Pokud si vzpomínám, v rádiích už tehdy šla titulní píseň (Just Like) Starting Over z alba Double Fantasy, společného díla Johna a jeho wife Yoko. Song měl šmrnc a sliboval comeback, jak se patří. Najednou je vám třicet a přitom toho máte ještě tolik udělat, řekl prý dávno předtím John. Teď mu bylo čtyřicet a znovu se do toho pustil. Kolik by toho udělal během dalších třiceti let? Nevíme. He is forever young.
Díky, Johne, za kus dětství i mládí. Tak jako tak si se svými kumpány pořád vykračuješ přes zebru tam na Abbey Road…
