Coby milovník architektury s takříkajíc „ostrůvkovitou“ její znalostí si dovolím něco nesouvislých úvah nejen (leč především) na téma budoucího chrámu knihomolů.
Ve čtvrteční MF Dnes mě hořce rozesmál titulek „Čeho se bojí Pražané“. Inu, nejen Pražané, ale Čechomoravoslezané se stále něčeho bojí. Patří to k naší povaze, nejsem výjimkou. V případě vysokánského „bobku“ knihovny se bojí narušení ba přímo zničení panoramat, které se staly již otravně omílanou modlou. Jakási čtenářka zmiňuje jako příklad „Tančící dům, který zničil celistvost secesního nábřeží“. Tančící dům na mě z opačného břehu Vltavy působí jako příď lodi či jako dynamická lokomotiva táhnoucí za sebou vagóny roky odstavených vagónů starých budov. Lepší „barák“ tam Frank Gehry postavit nemohl.
Když jsme u těch panoramat. Vylámané zuby na Pankráci lepší než zbourat bude vyspravit můstky nových výškových budov. Pankrác se tak stane duchovně vyprázdněným (tedy symbolem současna) byznysprotipólem duchovně přeplněného Hradu.
A co panoramat se týká, nasadím kalibr totální. Co kopec Petřín se svou ocelovou falickou minieifelovkou? Ta nic nenarušuje? Představme si, že tam nestojí a dnes přijde někdo s nápadem tam něco takového postavit. Už slyším bolestné hýkání milovníků výhledů. A o čem je to hlavně? O zvyku.
Nejednou jsem slyšel názor, že stavět v Praze výškové budovy na návrších je zločin. Kdyby to vzal za své Karel IV. s Matyášem z Arasu a posléze i Petr Parléř, kdeže by byla naše milovaná katedrála?
Osmačtyřicetimetrový „kyklopický rosoloid“ se přece nebude topořit přímo nad letenskou hranou, ale jeho několik set metrů od ní vzdálené magické oko nejspíš sotva skoukne stuhu Vltavy samo od ní neviděno. Já však doufám, že viděno, neboť pod zakulaceným vrchlíkem bude kopírovat tvary oblouků Karlova mostu, báň chrámu Mikuláše a tak jaké narušení dojmu?
Pražané (kteří a kolik?) se dále bojí, že tak supermoderní stavba nezapadá do kontextu pražské architektury. Jak do ní ve svých epochách zapadal dnes již v mnohých stavbách památkově chráněný a ceněný pravoúhlý funkcionalismus, mimo Čechy téměř neviděný kubismus, výše zmiňovaná secese a moderna jako taková? Pojďme v čase dále. Byli Pražané pozdní renesance nadšeni nafouklou nabubřelostí nastupujícího baroka, či ještě dříve milovníci gotických lomených kleneb módními pravoúhlými okny renesance? Kdysi lidé přebývali v chatrčích oplácaných hlínou, když jsme u toho výše zmíněného plácání.
Není to dlouho, co se stavby Jana Kaplického staly součástí učebnic světové architektury. Jsou oblé, něžné, teplé a přátelské jako lidské tělo a jen dobře, že jedna taková bude v Praze, která má nejen ženskou tvář, ale i tělo. Praha je postavena v údolích a na oblých kopcích (pravda, s tu a tam dramatickými hranami skalisek) nad ladnou křivkou řeky, i díky tomu je snad nejkrásnějším vnitrozemským městem na světě.
Praha je magická a magické oko na vrcholu živé stavby vystupující z její země její magii jen podtrhne a posune dál.
Pražané (kteří a kolik?) se ještě bojí hrozící zástavby pláně na Letné. Knihovna ji bude podle mne jen uzavírat ze západní strany, zatímco na východě ji uzavírají „škatule“ vnitra a technického muzea. Kdoví, možná ten strach ze zastavění nastartuje debaty o řešení té obří prázdné plochy (nemluvím o parku, ten je a bude nedotknutelný, koneckonců je po nákladné a vkusné rekonstrukci).
Ale dost. Už mě nerušte v mých myšlenkách, kdy vstupuji do „své“ oblé, něžné, ženské knihovny, vznáším se nad podlahou (na níž totiž nejsou slyšet kroky) mezi regály plných moudra směrem vzhůru a obřím okem shlížím na město, jehož sláva hvězd se snad jednou konečně opravdu dotkne…
… k čemuž vůbec nepotřebuje olympiádu.