Toto krátké zavzpomínání a zauvažování zakončí příhoda ze čtvrtečního odpoledne.
„Mě štve, že mám tak rozežraný děti,“ rozčiloval se jinak decentní táta u nedělního oběda, u něhož starší sourozenci s ohledem na svůj rodinný stav již nebyli přítomni a já rozhodně byl tou nerozežranou výjimkou, což otec vzápětí připustil.
Narozdíl od bratra masožravce jsem svého času několik let (marně) dobýval vegetariánský olymp. Když jsme počátkem let devadesátých vyrazili do Prahy za dělnou prací a bydleli společně, uvařil jsem jednou. Tehdy populární sojové maso a’la guláš a brambory. Zatímco já si liboval spíše s cílem marketingově působit na bratra než z opravdového požitku, on systematicky odstraňoval kousky na okraj talíře.
„Ten sos je skvělej, ale tu gumu si sněz sám,“ pravil. Pochvala přecejen padla a tu „gumu“ jsem potom už taky nikdy nejedl. I vegetariánství by mělo být spíše o domácí přípravě ze základních ba čerstvých surovin a ne o průmyslových „prefabrikátech“.
„Tak už mě dneska nic hezkýho nečeká,“ povzdychla si občas kolegyně po návratu z oběda ve veřejné jídelně, nikoliv tedy z restaurace! V kanceláři jsme se střídali, ale jednou jsem s ní poobědval. Talíř měla prázdný do deseti minut.
„Proč teda jíš tak rychle, když je pro tebe oběd takový svátek?“ ptal jsem se nechápavě.
„Já si to tak víc užiju,“ odzbrojila mě s úsměvem. Zvláštní typ labužníka. To já jedno sousto přežvykuji snad třicetkrát. Indové prý mají přísloví „jez, jako bys pil, pij, jako bys jedl“. Koneckonců sliny obsahují ferment ptyalin, který prý jediný kvalitně rozloží škroby na jednodušší cukry a strávník pak tolik nebobtná. Ovšem pozor! Škroby a cukry živnou půdou pro plísně a tedy i zánětové „radosti“ v dutinách a rourách (nejen u dam!).
Jiného kolegu (oba stále v oné firmě pracují) – mladého starého mládence – jsem kdysi nachytal v supermarketu nakupovat stravu na víkend. Obsah jeho košíku si pamatuji dodnes: dvě dvoulitrové láhve (blabla)coly, více obložených sendvičů zatavených v mikrotenu, spoustu tmavě hnědých sladkých prefabrikátů v tomtéž. Jeden mi nabídnul. Přímo cukrová pohroma! Já tehdy žil podle zásad knihy, která velela dopoledne jíst jen trochu ovoce a zeleniny, takže kolega pro mě byl téměř mrtvý muž. Při jeho silném kuřáctví se není co divit, že dnes ve svých čtyřiceti je téměř bez zubů, zatímco já …
Další můj bývalý kolega při jedné pondělní angličtině vyprávěl, že je po víkendu „full of meat“. Po lekci mi na mou přátelskou výtku podal přednášku. Trávicí ústrojí středoevropanů jsou po generace navyklá na pestrou stravu zahrnující i maso. Kdysi jsme kupodivu neměli hypermarkety a v zimě nebylo kde se napást. Lidé jedli produkty ze své země, cizokrajné potraviny byly k dispozici jen movitým vrstvám.
Takže si říkám, že coby potomek paleolitických lovců, sběračů oddenků a neolitických zemědělců jsem přímo povinen býti všežravcem rozmanité stravy a také to dodržuji.
Nyní však už delší čas lnu k moučným výrobkům. Po „sametu“ roku 1989 se sortiment tak obohatil, že návštěvy pekárniček rozesetých po metropoli jsou pro mě příležitostí k menším orgiím. Na Zbraslavi jsem v jedné prodejně potravin nedávno objevil naprosto skvělé domácí buchty plněné povidly, mákem nebo tvarohem.
„V těch buchtách jsou opravdu povidla a ne že o nich jen slyšely,“ rozplýval jsem se druhý den po objevu v obchodě.
„A víte, proč jsou tak dobré? Protože jsou na sádle. Prostě jako od babičky,“ pokyvovala zasvěceně hlavou prodavačka.
Už dva týdny je kupuji ráno cestou do práce a při vzpomínce na kolegyni se bráním pomyšlení, že je to možná to nejlepší, co mě v tom dni čeká.
Ve čtvrtek jsem odolal. Přece se nestanu závislákem na bílém jedu, přesvědčoval jsem se. Marně. Odpoledne cestou zpět mě krámek pohltil. Měli poslední tři s mákem a jednu takovou zapomenutou a pomačkanou povidlovou nešťastnici.
„Dvě ty makové, prosím. Ráno jsem to vydržel, ale teď mám snad absťák, nebo co?! Vidíte, co se mnou děláte,“ smál jsem se na paní prodavačku.
Tak si říkám, jestli mi nechybí sladký život, že to nahrazuji buchtami
Několik minut předtím jsem se v nedaleké masně stavil pro krabičku škvarek. Jako účastník více venkovských zabíjaček (nemělo by je chránit UNESCO?) občas musím. Přede mnou nakupoval vcelku charismatický, prošedivělý, krátce střižený pán v brýlích. Už se chystal platit několik balíčků. Do obchodu vstoupila paní jemu úměrného, tedy „staršího středního“ věku a připojila se k němu.
„Vem si ty žebra,“ kývla směrem k uzeným kusům hovězího hrudního koše.
„Ale né,“ kroutil se pán. Nakonec koupil. Platil asi sto devadesát korun. Paní zatím „skenovala“ u druhého pultu. Zjevně mimo plán přikoupila něco kližky a několik kuřecích stehen, celkem bratru za dvě sta padesát. Kam se mnou se škvarky za pětadvacet.
„Ukažte mi mozaiku toho selskýho,“ vrátil se pán. Mozaiku? Aha, řez.
„Jo, vypadá dobře,“ kývnul poté, co prodavačka předvedla salám. Vypadal velmi dobře.
„Chcete ochutnat?“ nabídla a ukrojila mu plátek. Polknul jsem.
„No, tolik jste nemusela,“ bručel spokojeně muž.
Se svými škvarky jsem nedoufal ve stejnou nabídku. Také nepřišla. Oni však odcházejí. Dívám se za nimi a jako bych je viděl "full of meat".
Možná tito lidé s masitě napuchlými tvářemi v takovém obchodě zažívají podobný orgasmus jako já v pekárně. A občas žijí, aby jedli. A jídlem třeba vyplňují nejedno prázdné místo svých životů. Jako mnozí z nás.