…jako zapadlý vlastenec zapadlý mezi Krkonošemi a Jizerkami sál ona média jak sušená švestka vodu, místo na letenskou demonstraci se sebezapřením šel skládat na vlakovou stanici v Jesenném polena na výrobu kartonů, pod ideovým vedením místního chartisty čmáral revoluční plakáty a rozvěšoval je v Železném brodu a Semilech, navážel se do vedoucího provozu, že ho bude dělat v demokracii jako za komunistů a dělal by ho, kdyby byl fašismus, a celkově se zdálo, že chci dohnat svou dosavadní společensko-politickou neangažovanost. Nelekejte se, tohle byla nejdelší věta.
Euforie mě přecházela pozvolna, ale jistě. Ani zamilovanost nemůže trvat věčně. Kdo v to doufá, koleduje si o depresi. Ta se u mě dostavila s výsledkem voleb v roce 1992. Ne, že bych tehdy nevítal vítězství pravicové ODS, byť jsem volil ODA. Proč se ti Slováci chtějí trhnout, kroutil jsem hlavou při pohledu na sveřepou tvář Mečiara a těžko se srovnával s rozpadem republiky. Srovnal jsem se naštěstí brzy, protože nad vášněmi „zvítězilo“ racionální dělení.
Pak to šlo jako na drátku – privatizace malá, velká, první tunely. Kroutil jsem hlavou opět. Takhle to být přece nemělo? Rychlý šíp ve mně trpěl.
„Teď se rozhoduje o tom, kdo bude ovládat a kdo se nechá ovládat,“ prorocky mi říkal rok předtím jeden z mých nejbližších lidí.
„Já nechci být ani jedno,“ tvrdil jsem, na první nemaje schopnosti ani náturu, na druhé chuť. Jen se usmál.
No, pak se začalo mluvit o prorůstání mafií a čeho všeho do státní správy. Když jsem nedávno nahlížel do knížek o kmotru Mrázkovi, zase jsem jen kroutil hlavou. Relativně nedávno prezident Klaus přestřihl svou vazbu s ODS se slovy, že už jde o jinou stranu, než jakou zakládal. Nemyslím si to, klientelismus a lobbyismus v ní hrály významnou roli už tehdy, jen se to vše zdokonalilo. Strana se poučila. Ale nejde jen o ni, abychom nebyli nespravedliví. Upřímně řečeno, i ten nejlepší člověk je na politickém postu s určitým vlivem vystaven tlaku různých skupin adekvátnímu jeho postavení.
„Profesor (Klaus) má peníze rád, to s Mlhou (Zeman) je to horší,“ konstatoval legendární kmotr Mrázek. “Tomu stačí chleba se sádlem a tři okurky.“ Pěkné, jeden by se zasmál. Ale ani Mlha s Mrázkovým člověkem za zády (Šlouf) tlakům neušel.
Nicméně, nezoufejme. Snaha o moc, jejíž výsledkem jsou peníze nejen pro zvýšení vlastní životní úrovně, ale i zpětné posilování moci, je přirozená a je tu s námi od nepaměti. A tak se můžeme přesunout od moci v českém kotlíku k moci globální, v níž jsme jen drobným střípkem. Ve zmíněné Verickově knize se na začátku (dál než k 37. stránce jsem se zatím nedopracoval) píše, že oněch mocných je asi šest tisíc, na každý milion lidí světové populace tedy jeden. My jich tak máme deset, ačkoliv takové „samosprávní“ dělení v té podivuhodné síti postrádá smysl. Mediální vliv je jistě „jen“ součástí té moci. Jak významnou, dokládá samotné motto knihy:
„Nejnebezpečnějšími zbraněmi hromadného ničení jsou hromadné sdělovací prostředky. Ničí totiž lidského ducha, kreativitu a odvahu náhradou za strach, nedůvěru a pochybování o sobě.“ (M. A. Verick).
Také pěkné, že? Z oněch několika přečtených hutných stránek jen uvedu, že zatímco na světě se během dne odehraje nespočet významných událostí, média shodně vypíchnou několik. My, lační po informacích, nabudeme dojmu, že nic jiného se vlastně nestalo. Pokud nezávislý místní zpravodaj napíše o výstavě králíků, zpravodajskou agenturu nepotřebuje, ale o světovém dění čerpá informace právě z nich. Za zmínku stojí apel, abychom nevěřili nezávislosti redakcí na majitelích vydavatelství či televizí, ačkoliv i oni jsou vlastně jakýmisi bílými koňmi s kýmsi mocným v pozadí, jehož zadání plní. To rádi činí pro udržení svých výhod, v opačném případě musí počítat tu s havárií, tu s nemocí. Ještě lepší. Snad jen internet si stále zachovává svobodu názorů, ale pochybuji, že by o postupnou a úplnou jeho kontrolu oni vyvolení neusilovali. Samozřejmě nejen internet, ale i „stará“ média musí budit zdání nezávislosti a svobodného vyjadřování názorů a ještě dlouho budou. Pocit svobody máme rádi, proč by nám jej někdo bral.
Člověk je od přírody zvědavý, jeho mozek informace všeho druhu k normálnímu chodu potřebuje. Zábavnou variantou je konkrétní případ teenagerky, která k televizní obrazovce přichází v okamžiku, kdy „jde“ reklama. Chce být in, být přijatelná pro svoji sociální vrstvu a k tomu určitá suma, ba přímo systém využívaných služeb, výrobků a také postojů přece patří! Masáž reklamou je v našem konzumním ráji (kde jsou časy pana vajíčka a jedné z mála reklam Pramenu zdraví z Posázaví!) skvostným nástrojem k vymývání mozků, a to už od nejútlejších let. Opět konkrétní příklad dvouleté holčičky, která napodobuje vařící maminku a do mísy jako sype Calgon místo stejně bílé mouky. Na první pohled roztomilé, že?
Nemyslím, že jsme za dvacet let od revoluce prostě zblbli, ale ono třeba strašení krizí a setrvale uváděná měnící se procenta nezaměstnanosti jednoho zpitomět (nejsem výjimkou) dovedou. Je nás mnoho, kteří v nové epoše tzv. hledali práci nebo tak v současné době vynervovaně činí, jsouce různými školami vyučeni pro tu či onu profesi, v níž se roky motáme a zapomínáme, že můžeme dělat i leccos jiného.
Také strašit nepřítelem je v módě, protože to vládám (pardon, někomu za nimi) umožní přijímat opatření vedoucí ke kontrole a manipulaci vlastních obyvatel. Nejedno strašidlo mi také straší v hlavě. Je jím například velmoc na východ od nás, ale to nejde ani tak o výsledek mediální masáže, jako o historickou zkušenost. Jen tanky a rakety (i když ty jsou v záloze stále) střídá naše závislost na jejích energetických zdrojích či její setrvalá snaha o vstup do strategických podniků a oborů. Finance na to má, když jí stovky milionů Evropanů platí za teplo.
Jednomu dochází, proč se její armáda od nás odebrala v klidu a míru. Jedna prohraná bitva není prohranou válkou.
Tak končím, nebo ten „román“ vůbec nikdo nebude číst. Slavme, vždyť chléb a hry platily nejen na občany Říma v jeho finální éře, ale platí i na nás v Evropské unii.
PS: Občas mě napadne, co bychom si řekli s mojí bývalou téměř tchyní dnes…