Ano, sluší se představit. Ale jak? Co takhle nějaký stručný, leč sebeironicky pojatý životopis?
Před několika lety jsem se ucházel o jedno tak trochu nóbl místo. Když jsem na první schůzce předložil zodpovědné osobě své dvoustránkové profesní CV, začal jsem se v saku potit.
„Proč jste odešel … z jakého důvodu jste nastoupil … a co Vás vedlo k tomu, že jste odjel …,“ ptala se zodpovědně zodpovědná osoba a mně se zdálo, že i ona se potí. Mé vzestupy a pády dvaceti let na dvou listech postupně zmodraly její tužkou, barvu měnil i můj obličej. Další možnou schůzku s výše postaveným zodpovědným jsem zrušil já. V tom "urozeném" prostředí bych si připadal jako bílá vrána či spíš černá ovce.
Před několika dny jsem jinam odeslal jiné CV a to v rozsahu necelé jedné strany. Tu a tam nepodstatné ubráno, nepřidáno nic. Tvůrcem vlastních, mírně upravených dějin. Uvidíme. Za další roky místo životopisu možná jen napíšu – žil, byl.
Věk vizitek
A co třeba jakási vizitka? Ta je stručná z podstaty věci. Moji první vizitku jsem s lehce bušícím srdcem obdržel na počátku romantických devadesátých. „Reprezentant reklamního oddělení“ – stálo na ní. Oddělení bylo v podstatě fiktivní, v sídle firmy ve dvoupokojovém bytě nejspíš někde v předsíni a to blíže k toaletě než ke kuchyňce.
„Mr. Starý, have You vizitkas?“ bavil mě při mých zastaveních svou otázkou šéf z Rakouska. Na vydání produktu jezdíval vydělat do Štýrského Hradce taxikařením, protože peníze za inzerci z plateb předem mezitím rozdal svým třem zaměstnancům v platech a nám reprezentantům v provizích. Nádherná doba.
„Manažer inzerce“ – stálo na jiném papírku ve zlatých časech pozdějších a já opravdu několik let manu „žral“.
Rozdávat vizitky bylo mé hobby. Skutečný obřad, zasvěcovací rituál i směnný obchod s ne vždy rovnocennou hodnotou. Ovšem čí vizitka skončila v mých rukou, stal se lovnou zvěří. V nejednom případě i dlouhodobě hájenou. Bohužel.
Když jsem počátkem millenia nastoupil do poslední mediální štace, po předchůdci jsem v šuplíku objevil několik balíčků jeho vizitek. Když jsem odcházel, zůstaly tam svazky mých. Vizitková inflace.
„Manažer časopisu“ – upravil jsem svou funkci, neboť slovo „inzerce“ otevíralo v kapsách klientely pomyslné nože. Nyní nemám vizitky žádné a této formy svobody si náležitě užívám. Nepotřebuji produkty vaše a nic nenutím vám. Napadlo mě pořídit si nějaké jen se jménem, s adresou mého osobního blogu a s přezdívkou. Nový, přímo vývojový typ. „Přijímá Tvůj mobil vizitky?“ ptal se mě strýc nedávno, chtěje mi pomoci s noclehem v souvislosti s oslavami jeho narozenin. „Co?“ trávil jsem opřekot a v úžasu nové možnosti výměny těchto prezentačních miniatur.
„Business card …,“ klesnul na hlasu matčin bratr. Znám ho, vysvětlování tak samozřejmých záležitostí mu vždy bere energii. „Neblázni, člověče. Já mám ten nejobyčejnější mobil. Telefonování, esemesky a konec,“ smál jsem se. Připusťme, že s velmi jemnou hořkostí. Nezaspěte vývoj, nabádá populární moderátor v jedné reklamě. Stalo se, pane Krausi.
„Tak já Ti textovkou pošlu aspoň kontakt na hotel…“
Na jaký hotel a v jakém městě není důležité. Co vlastně v tomto článku důležité je? Jak jej tak pročítám, opravdu vcelku nic. Příště to napravím. Možná. Dá-li správce…