Tolik perex článku (http://praha.idnes.cz/prilis-zpocene-cestujici-z-mhd-vykazat-nelze-fnl-/praha-zpravy.aspx?c=A130725_1956076_praha-zpravy_bur). Ve stejném se dále dočteme názor právničky Jany Vitákové: kde je ta rozhodující hodnota zápachu? Kdy ano a kdy ne? (rozuměj – vykázat takového cestujícího z přepravy).
Přepravní řád MHD v Praze v části druhé, hlavě III., paragrafu 15, bodech 14 a 15 jasně říká, že porušením přepravních podmínek … je, jestliže cestující při přepravě „znečisťuje ostatní cestující nebo vozidlo, jakož i prostory a zařízení pro cestující svým oděvem nebo svým jednáním, poškozuje vozidlo, jakož i prostory a zařízení pro cestující.“ Co se dělá s člověkem, který se takto chová? Má být vykázán z dopravního prostředku MHD. Kým? V prvé řadě řidičem nebo dále přivolanou policií… ale nejlépe nějakým cestujícím, a to hned a bez odkladů!!! To už samozřejmě necituji z přepravního řádu :).
V článku také dozvíme (citace kurzívou):
„Pokud člověk zápachem svého těla obtěžuje okolí, je to výraz absolutní bezohlednosti,“ říká odborník na etiketu Ladislav Špaček. Vyloučit dotyčného z autobusu a tramvaje však prakticky nelze. „Ono se zdá docela jednoduché říct ,Pane, vy smrdíte‘ nebo ,Jděte se převléci‘. Ale to nejde. Nikdo z nás nemá tu veřejnou autoritu, aby mohl peskovat lidi na ulici nebo v tramvaji. Ve vagonu metra nebo tramvaji jsme si všichni rovni,“ dodává.
Bože, mě už ta korektnost a tolerance – za kterou se ovšem často skrývá spíše lhostejnost nebo strach – deptá! Ale věcně: jak ukazuje přepravní řád, dotyčného „zapáchatele“ vyloučit lze, protože porušil přepravní podmínky tím, že „znečisťuje prostory pro cestující“. Čím, je přece jasné. Když se mluví o akustickém či vizuálním smogu, jednoznačně existuje znečistění prostředí zápachem. Kdy se pach stává zápachem? Když vadí okolí. Pokud bychom použili názor paní právničky, nemohli bychom vykázat ani půl roku nemytého a nepraného smraďocha s děsivými taškami, protože – kde je ona hranice? Opět opakuji – vadí okolí a dodávám: Když ohrožuje zdraví spolucestujících.
Objevil se nám nový pojem – ohrožuje zdraví. Kdo viděl seriál Útěk z vězení (tuším pátá řada), vzpomene si na obřího černošského nájemného vraha, kterak své vězenkyni vysvětluje účinek některých zápachů na zdraví (když před ni staví kyblík s asi čímsi smrtícím) a proč je jako zápachy vnímáme. Jde o to, že jsme vybaveni vnitřním systémem, který nám takto umožňuje okamžitě rozpoznat nebezpečné prostředí rozkladu a smrti a nutí nás je ihned opustit. Nebo odstranit, protože proč bychom se jako draze platící cestující měli smířit s možná i černým pasažérem, který nám z jízdy dělá peklo?
Ať už jde o den nemytého potícího se „chlapáka“ v tílku, který neví, co je deodorant nebo o extrémní případ měsíce či roky zakonzervovaného jedince, který vodu zná jen z vnitřního užívání s různě objemným přídavkem alkoholu.
Ještě kurzívou citujme z článku:
Podle lékařky Jitky Chaloupecké z Laserového centra na Andělu může pocení navodit tělesnou nepohodu, ale je pro tělo nezbytné. „Někdo může mít dispozice k nadměrnému pocení vrozené. Stejně tak ho mohou spustit určité léky, tělesná námaha či stres,“ vysvětluje lékařka.
Ano, pot nás ochraňuje před přehřátím (z fyziky víme, že voda odpařováním odebírá okolí teplo) a čerstvý pot většiny (s výjimkami uvedenými paní doktorkou) z nás nezapáchá, ba u opačného pohlaví často naopak :). Nepřítelem potu je čas.
Ve druhé části textu uvedu několik mých krátkých příběhů, kdy i naznačím, že není nutné někomu říkat, že smrdí (pane Špačku), a dosáhnu očištění prostoru pro sebe i další cestující. Víte, co to chce? Nazval bych to slušnou, fatální rozhodností bez emocí. Mějme na paměti, že čím déle trpíme, tím spíše jsme pak sami agresivní.
Popisek: A co takhle „Český smraďoch“? Jenom ne jako národní plemeno, navíc jako genetický zdroj. Pozn.: omlouvám se hospodářským zvířatům a jejich chovatelům za použití fota v souvislosti s živočišným druhem „Smraďoch český“.
Příhoda první. To bylo tak: Do tramvaje nastoupili dva „zakonzervovaní“ a hned se rozšířil zničující zápach. Přistoupil jsem k nim a řekl: „Pánové, na další zastávce si vystoupíte, ano? Beztak jedete na černo, že?“ Pánové byli naštěstí tak zhuntovaní, že po mě nevyjeli. Na zastávce jsem je vybídl, ale nic. „Já vám ještě pomůžu s taškou“, řekl jsem, vzal jednu a vynesl ji ven. Postavil jsem se do dveří a na řidiče zamával a zavolal, že pánové vystupují. Už nevím přesně, řidič asi zůstal sedět v kukani. Překvapený majitel tašky beze slova sbalil zbytek zavazadel a vystoupil. „Pane, vy taky. Chcete pomoct s taškama?“ Brzy dokonáno bylo.
Druhá příhoda: Do tramvaje č. 7 na Palackého náměstí nastoupil „dědeček hříbeček“ a ještě před zatáčkou na most bylo jasné, že puch je tentokrát z říše smrti. Řešení bylo obdobné, jen bez tašek. Ten vděk v očích spolucestujících, kteří v mrazivé zimě zotvírali všechna okénka, jsem nikdy u tolika lidí najednou na svou adresu neviděl. To přece stojí za námahu, ne? 🙂
Třetí příhoda se udála včera mezi lávkou přes Berounku a obecnou školou v Radotíně, tedy nikoliv v MHD. Je tam takové odpočivadlo s pítkem. Rozbil si tam „tábor“ dredman kolem pětadvaceti let s taškou přetékající vším možným. Jezdívám tudy na kole a v daném okamžiku jsem zacítil „smrt“ (viz výše). Někdo řekne, to nemuselo být od něj. Bylo. Někdy se zadaří a hned mám při ruce poznámku: „Pane, vy byste měl vlítnout na hodinu do Berounky, prospělo by vám to.“ Jedu dál, ohlédnu se, jen se s očima mimo prostor usmívá. Asi feťák, naše mladá generace, budoucnost národa. No.
Jistě, mám výšku 186 cm a váhu kolem 100 kg a výraz něco mezi hodným méďou a německým či spíš ruským invazním vojákem, ale i já si občas na někoho netroufnu a beze cti raději přejdu do druhého vozu. Raději tohle, než umírání zaživa ve smradu a navíc dušení se vlastní „tolerancí a korektností“. Ty bez úvozovek si nechávám pro jiné situace
Je na každém, jak se v konkrétní situaci zachová. Ale když někdo zafunguje a narazí na odpor, měli bychom ho podpořit. Stačí jeden, další se už přidají. Ale slušně, tak nějak “rozhodně, ale bez emocí“. Komunita musí mít zdravý pud sebezáchovy!