Ilustrační foto – Dějiny kráčí ve stopách lidí a když končí, je tomu naopak (snad mi bude odpuštěno, že jde „jen“ o Hrad a ne rovnou Velehrad :))
Ani nevím, kdy mě tak nějak nesystematicky, ale o to více živě začala historie zajímat. Asi tehdy, když jsem poprvé ucítil její vůni. Třeba si při psaní vzpomenu, kdy to bylo. No, najednou před sebou vidím jednu takovou chvíli, i když asi ne první:
Sedím v dubnu roku 2000 v kopcích Galileje na bílošedém kameni, vítr pofukuje polosuchou travou a na jihu pode mnou se na hladině Genezaretského jezera třpytí polední slunce. Jen tak sedím, jím pitu (to je ten kulatý pšeničný chléb) a užívám si poslední dny půlročního života v Izraeli. Ještě mám před sebou návštěvu Jeruzaléma, kde jako skoro každý propadnu duchu města, ale propadám (nebo pozvedávám) se už tady. Nadechnu se a najednou si uvědomím, že stejný vzduch tu před dvěma tisíci roky dýchal Jošua s učedníky. Přivoním ke chlebu a v té chvíli je vidím vedle sebe, kluky rybářský…
Podobně i na břehu jezera u kostelíku, kde Jošua údajně pověřil Petra (tehdy ještě Šimona, rodáka z nedaleké Betsaidy) založením a řízením budoucí církve (je tam i jejich socha) a voda tam šplouchá a naráží na kamenitý břeh a krásně voní vláhou a rybami… Tam by člověk skoro zůstal.
Ovšem ten kostelík stojí na místě, které podobně jako další konkrétní lokality významných činů Ježíše ve svých údajných viděních označila Helena, matka římského císaře Konstantina. Prostě se jí ta místa zřejmě líbila a rozhodla. Koneckonců ani dnešní slavný den prý nemá s bratry ze Soluně nic společného. Jen se ví, že na Moravu dorazili někdy na jaře toho roku 863. Na 5. července byly oslavy přesunuty z liturgicky nevhodného 9. března na žádost olomouckého arcibiskupa u příležitosti tisíciletého výročí příchodu bratrů v roce 1863. Důvodem byl prý i vzrůstající kult Jana Husa a právě blízký datum 6. července. (info z wikipedie) To je jako s Vánoci, kterými se církev pokusila převálcovat pohanské oslavy slunovratu. Ovšem to už není vůně, ale spíš zápach historie.
Nejen vůně, ale i dotyk může „zhmotnit“ dějiny. V božském Jerušalaimu v Getsemanské zahradě pod Olivetskou horou stojí několik (tuším osm?) prastarých olivovníků, některé s vyzděnými otvory, některé podepřené výztuhami. Tvrdí se, že jsou starší než dva tisíce let a jsou zbytkem olivového háje, kde Ježíš údajně trpěl agónií (možná znáte slavnou píseň z Jesus Christ Superstar v neodolatelném podání Kamila Střihavky?). Dotkněte se kmene jednoho z těch stromů. Možná právě o něj se opíral Ježíš, když hledal sílu zvládnout, co ho čekalo, a zkoušel uprosit boha, aby ho zbavil hořkého kalichu osudu?
A co nedaleká Zeď nářků, která Hebrejcům zbyla z jejich slavného chrámu v roce 70 n. l. Římany po potlačeném povstání a srovnání města se zemí? Nejpoutnějším místem národa zeď zbořeniště? To chce velkou pokoru. Vlevo od známé vnější části zdi jsem objevil vstup do vnitřních prostor s kamennými klenbami. Muži v černých kabátech a s klobouky se urputně klaněli a mumlali své modlitby, zatímco já mezi nimi procházel jako nikým nevnímaný, užaslý duch v bílém triku a světlešedých gatích. Když se uvolnilo jedno místo u zdi, jak magickou silou jsem se na ni přilepil čelem a spustil nářek svůj. Muž ve čtyřicítce už přece má své vlastní dějiny, které ho přivedly až do téhle země a k téhle zdi. Kam jdu dál? Bože, kam odtud mám jít dál? Ticho. Prý se boha nemáme ptát, ale odpovídat na otázky jeho.
Znám jednu zemi
Kam vracejí se staré duše
Kde naříkal jsem u Zdi nářku
S muži v šatech z černé tuše
(úryvek básně autora)
Tedy o vůních a dotecích historie – a také víry – tohle krátké psaní bylo. Už jen na závěr: Nějak nechápu, proč právě zítra nicnežnárodní hololebci razí na Romy do Budějovic, když Jan Hus přinášel změny univerzální. Ale už husitství posunulo jeho odkaz jinam. A já jen doufám, že aspoň některé skvělé myšlenky v čase nezdegenerují. Odkazu bratří ze Soluně se to jak se zdá povedlo. Tedy nezdegenerovat (čeština je zrádná :-)).