V obecenstvu jsem jak čmuchací pes slídil po mé generaci. Byla tam! Maturanti druhé poloviny sedmdesátých let, pro které vrcholící artrock vařil jedinečnou intelektuální krmi. Pro mě svatá trojice „stromů poznání“ Genesis, Pink Floyd a Yes (v tomto pořadí) tehdy plodila svá nejlepší jablka. Album Wind and Wuthering těch prvních mi kamarád nahrál u mne na kazeťák. Celé jsme to proklábosili, takže hudbu jsem nijak nevnímal. Večer jsem ve sluchátkách objevil závadu – z kdovíjakého důvodu se nahrála jen jedna stopa. Tak jsem to přepnul na „mono“, abych nepřepadával na jednu stranu postele. Stejně jsem přepadl, ale do jiného, velmi hlubokého prostoru a to vlastně jediným (mono) "otvorem". Po Beatles v dávném dětství a Dark Side of the Moon asi rok předtím – pozitivní kulturní šok. Nic už nebylo jako dřív. Barvy, linky, plochy, prostory, příběhy, napětí, klid, emoce, inteligence … každý tón se mi ukládal do duše jak zrno do prokypřené půdy J. Hodně i díky tomu slavnému Banksovu melotronu a Hacketově neopakovatelné – hlavně akustické – kytaře.
„Tady vedle v Sazka aréně bude HaťaPaťa, ne?“ ptá se mě jedna ze dvou dívek. Hodinku před začátkem si na chvíli přisedly na obrubník minitrávníku vedle mě a bráchy, než se vydaly na pouť blíže k pódiu. HaťaPaťa je zástupné jméno, protože jsem vůbec nevěděl, o čem je řeč.
„Kdo?“ ptám se naopak já.
„No HaťaPaťa, to je raper,“ dí dívka samozřejmě. Zacuká mi bolestně v koutcích, slovem „raper“ jakoby mi znesvětila blížící se kulturní mši či přímo pozvracela prostřený stůl.
„Vůbec, ale vůbec neznám,“ pravím téměř hrdě. „Řekněte mi ale, proč jste šly na tuhle kapelu?“ Jo, opravdu mladých tu taky nebylo málo.
„Mají pěkný písničky a navíc pracujeme u generálního partnera, takže …“ usměje se. Firmě, jejíž jméno hebrejsky znamená „ano i ne“, zde nebudu dělat reklamu. „Pěkný písničky“ – ano, koncem sedmdesátých se nejen chlapci z Genesis dali na cestu kratších skladeb a přímo hitů.
Když se Phil Collins zeptal, zda jsou v obecenstvu „old fans“, bohužel jsem hned nepochopil a nezdvihnul tak ruce na souhlas až do nebes. Moji dědkové pak vystřihli část „Lamblajze“ (tak se říkávalo fajnšmekrovskému klenotu z půle sedmdesátých – The Lamb Lies Down on Broadway). Mladý pár stojící přede mnou ji celou láskyplně – a nahlas – prožvanil.
„Přátelé, nerad, ale musím ukončit váš diskusní klub,“ zasáhnu s úsměvem po skladbě. „Přecejen jsme na koncertě,“ dodám.
„Jasně,“ usměje se mladík, zatímco dívka mě svýma bystrýma očkama propíchne skrz naskrz.
„Jóóóóö!!! Díky !!!“ zařvu jí po další písni do hlavy a zaplácám jí nad ní rukama, ne však se zlým úmyslem ji dráždit. Opět se ohlédne.
„No, tohle se naopak na koncertě dělá, s tím se musíte smířit,“ nepřestávám se usmívat s vírou, že vůči starci bude shovívavější víc než já vůči ní i jejich tokání. Jednostranně výhodný mír však byl uzavřen, mé šediny byly respektovány.
Ale na začátek. S bráchou jsme během dvou hodin čekání a povídání vypili každý dvě dobrá a dobře předražená piva (desítka nenového pramenu – jen žádná reklama – 0,4l za 30Kč). Téměř nikde žádné pytle na odpadky. Čepující obsluha na můj dotaz v této věci jen pokrčí rameny. To je ta svoboda bez zodpovědnosti J – viz http://stary.blog.respekt.cz/c/3884/Odpovidam-Oboji.html#t2.
Něco po dvacáté odcházím na mobilní WC. Z reproduktoru najednou zaznívá podezřele kvalitní zvuk, sílí rytmický motiv, od fronty se ohlížím na pódium, ale nikdo tam, pak soustředěn na úkon nad mušlí zaslechnu jakoby ladění rádia s hlasem Collinse představujícího Genesis a s měnícími se stanicemi s úryvky jejich písní, pak krátké ticho a … tak já se jdu jen vyčurat a přitom rovnou prose(píp) začátek! Mohutná energie úvodu alba Duke, které jsem už na vejšce hltal (stejně jako v těch časech Zeď Floydů) po klubech a na vojně ji dal jako znělku do soutěže písniček Hitrošáda v útvarovém rozhlase. Teď to hrajou kousek ode mne a já na hajzlíku! Strašné. Strašné!
Phil si rád hraje s obecenstvem. Jeho předzpívávání se však k mému žalu v Praze nesetkalo s ohlasem a v jedné chvíli to beze slov komentoval mávnutím ruky. Kde jsou doby, kdy jsme byli národem muzikantů. Čest jsme si ovšem zachránili hrou na domino před stejnojmennou písní.
Dědkové svou jedinečnou krmi vařili, podávali a hladové davy sytili bez přestávky dvě a půl hodiny. Když na konci Invisible Touch vypukl menší ohňostroj, bylo jasné, že se brzy půjde domů. Došlo i na dva přídavky.
„Vidět Genesis a zemřít,“ pravil cestou k libeňskému nádraží bráška jsa o šest let blíže k věku našich milovaných dědků a já nevím, čím lepším bych to uzavřel. Zas už nic nebude jako dřív, tak jako vždy, když člověk zažije něco úžasného.
Chlapci, dědkové moji, co nejdřív nashledanou!
PS: Rád bych k ilustraci přidal foto z koncertu. Pokud někdo máte, pošlete prosím o velikosti kolem 100kB v JPG na ursus.rszavináčvolny.cz. Zveřejním se jménem autora. Předem díky za zahlcený mail :-).