Jak dokazovali a jistě stále dokazovat budou mnozí naši i zahraniční spisovatelé, popíjení lahodného moku má na vznik literárních skvostů a rozvoj písemnictví jednoznačně pozitivní vliv.
„Proto je u mne pití piva svatým časem a dokonce vím, že hostinec a stůl uvnitř má takové právo azylu, jako za starých časů, kdy jste vběhli do kostela a nemohli vás tam zabít,“napsal v jedné své knize samotný Bohumil Hrabal. Stačí si vzpomenout na paní sládkovou v nezapomenutelných Postřižinách a víme určitě, že to s pivem myslel nejen vážně, ale i s jemu vlastním humorem.
Pivo a hospůdky nacházely odraz v naší literatuře již mnohem dřív. S rozvojem pivovarnického průmyslu od poloviny 19. století a s ležáckým boomem také vznikají svébytné komunity umělců vázané na jednotlivé výčepy. Jeden z největších českých literátů, básník a fejetonista Jan Neruda, by mohl vyprávět a také vyprávěl. Nejedna z Povídek malostranských se v hospodském prostředí odehrává a sám autor se jako starý mládenec četným lokálům rozhodně nevyhýbal. Určitě na to měl vliv i klasikův otec, který malého Jana do hospod brával.
Je jisté, že tak zásadní fenomén, jakým se pivo a jeho konzumace stala, měl vliv i na společnost a politiku. Nebudeme však vážní a narůstající problémy soužití Čechů a Němců na konci století urovnáme dobovými verši:
Té naší rovnoprávnosti
pivo pevným štítem,
pročež pijme Češi Němci,
pivo s věčným citem.
A kdo napsal tato doufejme prorocká slova? V dnes již zapomenutém díle Kniha veršů o pivě čili Piviáda tak učinil v roce 1875 jistý Antonín Vojtěch Valenta Mělnický. Moudrý muž, že?
Přesuňme se v čase do dvacátých let minulého století, kde najdeme Jaroslava Haška s jeho dobrým vojákem Švejkem, hrdinou bezesporu nejslavnější české knihy. Výběrem slavných pijáckých historek z díla bychom si zde vystačili, ale věnujme pozornost méně známému Haškovu souputníkovi, členu jeho anarchisticko-bohémské literární skupiny, kterým byl Zdeněk Matěj Kuděj. Ten dokonce sepsal z hospodských cest po boku slavnějšího kolegy memoáry s příznačnými názvy Ve dvou se to lépe táhne (dva díly), dále Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře a konečně také Když táhne silná čtyřka.
Za dalším pivně-literárním tahem se vypravíme až do Irska. To je stejně jako naše země proslavené výrobou piva, i když jiného typu, než jakým je vyhlášený český ležák. Irské puby, zvláště těch více než osm set v hlavním městě Dublin, ročně navštíví doslova davy turistů. Všichni chtějí ochutnat stout nejen od Arthura Guinnesse a zažít úchvatnou atmosféru irské pohostinnosti. Mohou si projít i trasu hrdiny románu Odysseus od slavného dublinského rodáka Jamese Joyce, kterou jim připomene celkem čtrnáct bronzových desek a dosud provozované puby. Autor knihu napsal v cizině, ale rodné město na základě svých vzpomínek popsal mistrně. Jeho románová postava Leopold Bloom říká, že „by bylo skutečně složité projít Dublinem a nenarazit přitom na nějakou hospodu“. Jistě to nebylo kvůli propagaci tamních pubů, že Joyce za toto výjimečné dílo obdržel Nobelovu cenu. Nicméně na počest 50. výročí Bloomovy cesty je 16. červen od roku 1954 irským státním svátkem. Mimo jiné se slaví poutěmi v dobových kostýmech po hrdinově trase a veřejnými čteními či přímo dramatizacemi románu v hospodách popsaných v knize.
Naše krátké literární toulky za pivem jsme zahájili Bohumilem Hrabalem a jím je také uzavřeme.
„ … a seč mé síly stačí, snažím se přispět k tomu, aby pivo zůstalo neopominutelnou součástí kultury, historie i současnosti našeho národa,“ napsal autor a svůj slib po všech stránkách plnil. I my se budeme snažit, Mistře.