Na Andělu zajdu pro něco k večeři do hypermarketu. U pokladen s (nekonečným pípáním) udolanými pokladními se postavím za mladou ženu. Tak třicet let, hnědý kabátek, plavé vlasy nepříliš dbale stažené do culíku. Štíhlá, nikoliv krásná, ale zajímavá. Cool, bez výrazu nebo prostě jen unavená? Těžko to rozlišuju. Stojím přímo nad jejím nákupem vyloženým na černém pásu. Pán před ní platí kartou, mám čas zahloubat se do jejího zboží.
Tři krabičky s hotovými polévkami – brokolicovou, houbovou, francouzskou – jen šoupnout do mikrovlnky. Tři plastové balíčky s plátkovým sýrem, rostlinné máslo, čtvrtka chleba – pro ni tak na tři jídla. Nějaký pudinkový dezert v kelímku – moučníček k TV? A konečně dvě třetinkové lahvičky s bioaktivním nápojem a dva kelímky s tímtéž. Vše tak pro jednoho, pro jednu.
Najednou se dostavil pocit voayera. Jako bych studoval její prádlo na šňůře. Ukaž mi svůj nákup, já ti povím, kdo jsi. Vidím svobodnou, osamoceně žijící ženu před prahem středního věku. Pracuje jako asistentka, redaktorka, account manažerka, recepční … takovými Praha doslova praská ve švech. Přijíždějí za prací z celé republiky s vírou v lepší a po letech v ještě lepší. Čtou magazíny vydávané páně Herbeckem v Drtinově ulici, o nich a pro ně jsou lakovaná fota v nich. Občas zajdou s kolegy na pivo. Je to in, navíc jim dělá dobře, na silnější sedativa či antidepresiva je zatím času dost. Loví ve spřízněných vodách, ale obstojný chlap se hledá těžko. Mají zažívací potíže – z přibývajících let, z tikajících biohodin, z večerních návratů do tmavé samoty svých pronájmů či hypotečních 1 + 1, z tlaku nových bojovnic atd. A tedy jak reklama radí, chovají se bioaktivně (s možností navrácení peněz?).
Pás. Trhe sebou a rozeběhne se, já trhnu sebou. Lahvičky o sebe ťuknou. Na tvé zdraví, úspěšná (?) ženo.
A protože jsem roky pracoval v reklamě, jako bonus slogan:
Pomocník všech řití?
Activní je pití!
…
Mou nechuť a pohrdání ve mně vyvolávají konzervativní křesťané svým medializovaným pohrdáním homosexuály. Mají je za nemocné. Nebo rovnou za zhýralé. Bili na poplach proti přijetí zákona o registrovaném partnerství. Prý se můžeme brzy dočkat dne, kdy se uzákoní pedofilie. Jak mohou srovnávat svobodné rozhodnutí dvou dospělých osobností s něčím takovým? Ale nic nového, vždy měli sklon k demagogii.
Registrované partnerství není přece o sexu. Je to o vztahu, o partnerství, o důstojném společném životě, o zodpovědnosti obou. Chtějí se vzájemně zabezpečit, mít právo na informace svém zdraví.
V přeplněném metru občas musím přežít nechutné olizování a mlaskání heterosexuálního páru. Zatím nikdy dvou mužů, holky držící se za ruce mi nevadí. Mají vkus a ohled na okolí.
Zatím. Když je nebudeme brát jako nemocné nebo zvrhlé, nebude žádné ,zatím’. A budou ostatním příkladem, že nejdůvěrnější projevy vztahu se netahají na veřejnost bez ohledu na pohlaví.
…
Odpoledne jedu z Pardubic do Prahy. Na nádraží u stánku s novinami chvíli váhám, zda po čase zakoupit Respekt (už by měl vyjít můj článek http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=968&fIDROCNIKU=2006). Nějaká slečna se postaví vedle, něco zamumlá, asi chce nakupovat. Rozhodnu se a řeknu si o výtisk šestého vydání.
„Respekt … jsou to dobré noviny?“
Prohlédnu si slečnu pozorně. Blond vlasy, brýle, zvědavý úsměv … vcelku sympatická.
„Vždycky byl. Není povrchní, jde do hloubky.“ Na intelektuálku intelektem, říkám si. Ustoupím od okénka, aby mohla nakupovat ona. Ovšem zajímám ji já, nikoliv stánek, vykračuje za mnou. Koutkem oka vidím, že nás prodavačka se zaujetím sleduje.
„Vy ho čtete pravidelně?“ ptá se slečna a očima se vpíjí do mých. Necouvám náhodou před ní? napadá mě a zastavím se.
„Ne. To je zas asi po roce,“ odpovídám. Rozhovor s ní není nepříjemný, ale něco mi stejně nesedí.
„Pokud vím, v minulosti s ním byly spojené nějaké aféry, že?“ zkoumá mě slečna dál. Co z toho jen vyleze? Nějaký sociologický průzkum asi …
„No aféry … ne jejich, ale těch, o kterých se psalo.“
„To jsou asi dost konfliktní noviny, že?“
„Konfliktní snad ne, ale kontroverzní určitě,“ pokračuju ve slovním pinpongu. Tak jde po mně nebo jak to je? Odmítám vstoupit na tenký led této možnosti. I když ten její pohled … Připomínám jí tátu? Je na starší pány?
„Víte, já se mimo jiné zabývám průzkumem na trhu mobilů …“ vypadne z ní konečně a já přestávám vnímat. „ … kredit …“
„Aha. No, já jsem spokojený s tím, co mám. A navíc mi za pár minut jede vlak,“ s úsměvem mávnu směrem k tabuli odjezdů
„Tak to se nedá nic dělat. Nashledanou,“ nepřestává se i slečna usmívat a hledět mi do očí. Musím ji ocenit za předvedený výkon.
„Děláte to dobře. Takhle navázat rozhovor a pak … Jo, děláte to dobře …“
Zdvihnu ruku na pozdrav a mizím v podchodu. Ten byznys zničí důvěru v normální komunikaci, když s ní takhle zákeřně budou obchodníčci začínat svoje nabídky, napadne mě. V ústech mi zůstává nahořklá pachuť z celého dialogu. To radši fakt budu do konce života dřít, než si vydělávat zájmem o peníze v kapsách jiných lidí. Vlastně jsem to nemálo let dělal i já sám.
…
Přestavba a glasnosť v polovině let osmdesátých. Z Kremlu už nejde jen mráz, ale i cosi nadějnějšího. Naši staří pohlaváři tomu nerozumí (či spíše nechtějí), tak o těch slovech jen hodně mluví. V té době dělám u Plynostavu na podniku v přípravě výroby. Máme výroční konferenci ROH (ano, jde o slavné Revoluční odborové hnutí). Nový ředitel všechny nadchne skvělým projevem o tom, co a jak podnik musí, může a chce. Dočká se zaslouženého aplausu.Po něm jakýsi tajemníček OV KSČ dvacet minut plká o úkolech vyplývajících z kdovíkolikátého sjezdu partaje. Usínáme, o tomhle jsou každodenní úvodníky v Rudém právu. Potlesk ustrašeně zdvořilostní.Je volná diskuze. V novém duchu glasnosti se mi vzedme adrenalin chuti vystoupit a zeptat se tajemníka, proč vůbec mluvil. Ve stejném okamžiku u mě dojde k totálnímu ochromení z možných následků tohoto činu. Sedím, srdce mi tluče, potím se. Ruka mi cuká, něco jiného mi ji táhne dolů jak tunové závaží. Nakonec utíkám na toaletu, chce se mi zvracet – z konference, ze mě, ze všech a ze všeho. Cosi se mi navěky zapsalo do duše … Po revoluci (http://rast.bloguje.cz/0511archiv.php#229833) jsem si řekl, že se už nebudu nikoho a ničeho bát. Romantik jeden poblázněnej :-).
…
Když jsem se trochu motal v cizině, zajímaly mě reakce lidí na to, že jsem Čech.
Izrael, náměstí v Zoranu. Přistoupí k nám starší muž. „Odkud jste?“ ptá se z rezervovaným úsměvem. Sotva mu sdělíme, že jsme ,made in Czech republic’, rozzáří se mu tvář. „Ou, gouldn Prág!“. Za spokojeného kývání hlavou odejde.
Večerní minimarket na třídě Ben Yehuda v Tel Avivu. Chci si koupit plechovku piva. V lednici mají i Budvar. „Kolik stojí?“ ptám se a začínám polykat jak ti proslavení psi Pavlova. „To je české pivo, takže je nejdražší,“ odpoví téměř pyšně prodavač. „No, my jsme z Čech,“ svezu se se slávou pivovaru z Budějic a s pocitem vlastizrádce koupím tamní Macabi za poloviční cenu.
Stále ,svatá země’, ale stop odněkud někam. Starší řidič se ihned zeptá. „From Ček ripablik,“ odpovím. Následuje malá přednáška. „My Izraelci nikdy nezapomeneme na pomoc Československa. Díky vašim zbraním a výcviku našich pilotů vůbec existujeme.“ A já bych se sem nejspíš vůbec nikdy nevypravil, dojde mi.
Jiný stop tamtéž podél Dead sea. Mladý řidič s mladou ženou. „Cože?! Z Čech?!“ vykřikne a málem skončíme jízdu v písku pod Kumránem. „Byli jsme týden v Praze na dovolené … úúúžasné město!“ Jsem samozřejmě potěšen. Nejspíš navštívili i Josefov. Snad nevědí, že většina židovského města byla zbourána při asanaci na konci 19. století …
Norsko, stop na Geiranger fjord. Starší manželé. Asi přestanu řidičům přiznávat původ. Z nadšení opět málem bouračka. "My máme ,Skoda', všimnul sis? Skvělé auto! Jako BMW! Ale laciné!" jásal muž. Všimnul jsem si a hned se snažil poopravit srovnání. "No, snad třeba jako Passat …" Důrazně nesouhlasil. Hmm, proč vymlouvat.
Tamtéž, stop kamsi na sever. Co odpovědět na vážnou otázku staršího řidiče?. „Proč jste se vy, Čechoslováci, nebránili proti Němcům? Měli jste skvělou armádu a výzbroj a všechno jste jim bez boje nechali. My neměli skoro nic a bojovali jsme …“ Tak jsem mu vyprávěl o dědovi. Byl za mobilizace na hranicích, po Mnichovské dohodě se podle mámy vrátil domů jak zlomený chlap.
Kdož jste boží bojovníci? Možná je frustrace z dávných kapitulací dědičná, ale kožolebím vyřváváním se jí zbavit nelze. Boj? Nyní už jen raději se sebou. Však ona si nás nějaká nová skutečná výzva dříve či později stejně najde …
… a nashledanou za týden.