Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Nulová tolerance?

Předevčírem večer, cestou z veletrhu Reklama Polygraf. Na konečné autobusů na Smíchovském nádraží nastupuji s ostatními cestujícími do toho (našeho) svého. Vždy je letmo obhlédnu, ono to není jen tak, sdílet po dvacet minut stejný osud. Vše ok, v poslední chvíli se však za občerstvovacím stánkem vynoří chlastem a bědným životem zplundrovaná lidská bytost mužského pohlaví ve věku mezi čtyřicítkou a smrtí, a jako poslední se za mnou hrne do zadních dveří. Grrr, pokud mě rozzlobí, budu zlý!

Na „čtyřce“ se k okénku po směru jízdy posadil menší, decentní muž středního věku v černém kabátě a naproti němu černovlasá slečna. Žádné vyjančené, postpubertální trdlo, ale mladá dáma. Bídník se posadí vedle nic netušícího gentlemana, já zůstávám stát u volného sedadla naproti. Chtěl jsem se posadit, jsa unaven celodenním klusáním po veletrhu, ovšem jinde volné místo nezbylo a než mít přímo před očima jeho…

Reklama

Aby bylo jasno. Sám dobře vím, že s člověkem může zamávat leccos, ledaskdo se z toho už nevymotá. Život je ale setrvalá výzva k boji o důstojnou existenci, kdo na ni rezignuje, je ztracen. S lidmi s takto problémovým osudem soucítím, ale nelituji jich. Tolik k základnímu pochopení, zda se na ně dívám skrze prsty či nikoliv.

Slečna si okamžitě z kabátu vymotá dráty s peckami, muž se raději zadívá do pouličními lampami osvětlené tmy za oknem.

Jeho soused nepáchne, chová se tiše. Zdá se, že to kdysi mohl být milý chlapík, něco z dávného světla v něm (v jeho očích) jakoby zůstává. Zarudlý, neholený obličej se zjizveným nosem pod rozcuchanými světlými vlasy bychom mohli v jiné zemi pokládat za dlouhodobě ošlehávaný silným větrem, ale tady víme své.

Jedeme. Hlavní hrdina se chová spořádaně, splývá s davem. To je moje zásadní podmínka, abych dotyčného nechal na pokoji. Tenhle se však brzy pustí do jejího porušování. Nejdřív začal kýchat, s prskáním a bez použití kapesníku se mu to podařilo asi pětkrát. Zrychluje se mi dech, napadá mě poskytnout mu nepoužitý papírový kapesníček. Jako pomoc i jako „morální“ facku. Upouštím od toho, dotyčný by to mohl vzít jako nabídku ke komunikaci.

Doprská a zhrublým hlasem, neladícím se zmíněným zbytkovým světlem, začíná vést samomluvu. Ta mu posléze nestačí a … nabízí sousedovi cigaretu (dokonce jich má celou krabičku)! No snad si sám nehodlá zapálit, pomyslím si, zatímco mi houstne krev před očima.

Soused: „Já nekouřím a snad si tu Vy sám nechcete zapálit?“

Dotyčný: „No tak pardón, já … blablabla.“ (pozn.: blablabla znamená, že jsem mu nerozumněl, ale možná to i pronesl :-)). Gentleman s nechutí pokyvuje hlavou vytočenou k okénku téměř v pravém úhlu.

Zasahuji: „Poslyšte, když si chcete ničit život alkoholem, tak si ho ničte, ale neobtěžujte s tím okolí, ano?“ Pár lidí se ohlédne.

Dotyčný se na mě pomalu podívá. Dotkne se mého levého rukávu bundy a něco mi chce říct.

Nedotýkejte se mě, ano?!“ Vyjedu na něj.

„No tak pardón,“ zahuhlá a pronese ještě něco o tom, že fakt radši půjde ještě do hospody. Potom chvíli mlčí. Pak se opět otočí na souseda a cosi huhlá do něj. Ten s rozčileným zalykáním (asi se do jeho situace umíte vžít): „Podívejte … nechte mě na pokoji … já se s Vámi vůbec nechci bavit, neobtěžujte mě.“

A teď to přijde.

Vyrážím muži na pomoc a obracím pozornost dotyčného na sebe. „Heleďte se. Neobtěžujte svým jednáním ani toho pána, ani mě, ani nikoho dalšího. Jestli s tím nepřestanete, vystoupíte si na nejbližší zastávce a věřte, že Vám v tom velice rád pomůžu a budete překvapený, jak rychle a snadno. Tak mlčte a buďte rád, že jedete, protože stejně jedete na černo.“

Slova doznívají zádí vozu. Konec, šlus, toť vše, ticho. Dotyčný už ani nemukne a já si v duchu stále dokola přeříkávám těch několik vět (proto je zde taky uvádím doslova :-)). A kladu si otázku, jak „snadno a rychle“ bych svou výhrůžku provedl, když jsem se jako dospělý nikdy nepral? Chytnul bych ho pod krkem a táhnul z autobusu? Když mě nejen strašně štve, ale mám s ním, jak jsem uvedl, i normální lidský soucit?

Z již téměř prázdného autobusu vystupuji stanici před konečnou a ještě se podívám na toho člověka, kterého jsem svou výhrůžkou vlastně „uvrhnul“ do jeho sociální opuštěnosti. A zase ten soucit s jeho smutkem, přes který prosvítá dohasínající světlo jedné lidské bytosti. Kurňa život!

Rád bych věřil, že jej moje „tvrdost“ nakonec nakopne dobrým směrem spíš, než věčná tolerance většiny k jeho „nesvéprávnosti“, ale obávám se opaku. Ale nejpravděpodobnější je to, že zatímco já zde bádám nad jeho osudem a následky svého zásahu do něj, on slídí po další krabici vína v jejich nekonečné řadě a nějakého pitomce v předvčerejším buse už zcela vypustil z hlavy.

Hezké Velikonoce nejen jemu …