Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Několik vět o islámu

V jednom komentáři pod svým minulým článkem jsem zmínil, že další bude o pivu. Jenže jedna mladá blogerská kolegyňka mě svým článkem o muslimských studentkách tak přeorientovala, že jsem dospěl k závěru: budu praktikující pivař a napíšu něco o islámu. Lepší než naopak.

 

Kdo onen článek 23leté studentky včetně stále ještě probíhající vcelku výživné debaty četl, musel snad jako já dojít k tomuto závěru: je vlastně fajn, že taková debata u nás (zatím) může probíhat. Možná až bude tuzemská muslimská obec… vlastně obce a jejich ústředí dostatečně silné, bude něco podobného nemožné, protože postačí zmínka, že je taková diskuze uráží a administrátor ji radši vymázne. A je fajn, že k článku o islámu ještě stále můžu přiložit foto se sklenicí piva (v Jeruzalémě při procházkách muslimskou čtvrtí ho s sebou radši nenoste).

Diskuze jsem se zúčastnil a v jednom komentáři zmínil, že „mlcici dvoumiliardova mirova muslimska vetsina musi nest tihu zodpovednosti za ty sve kretenske militantni soukmenovce. „Ja nic, ja muzikant“, to zde neplati!“

Reklama

Zvláštní. Při psaní mě k tématu napadá x věcí a nějak se mi nedaří je provázat. Při zmínce o dvou miliardách muslimů jsem si vzpomněl na geologa Václava Cílka. V jednom televizním pořadu rozebíral islám a dospěl k závěru, že podobně jako Evropa absorbovala například reformní křesťanské směry, absorbuje také islám. Nevím, ale absorbovat něco (i přes potoky prolité krve), co vzniklo v samotné Evropě, je něco jiného, než mohutný import v podobě náboženského a společenského systému oněch téměř dvou miliard lidí.

Osobně se domnívám, že dekadentní a vymknutý euroatlantický postmoderní prostor kulturní kopanec potřebuje jako sůl, ale nemyslím, že právě islám je to pravé. Vytřeštěné, jakoby ďáblem posedlé oči a výrazy ve tvářích muslimských mužů z destinací na jihovýchod od nás ve mně vyvolávají silné pochybnosti o vhodnosti jejich „nabídky“ pro Evropu. Političtí představitelé bývalých mocností vládnoucích nad dřívějšími koloniemi s muslimskou společností se jistě drbou za ušima a řeší, co s potomky bývalých „poddaných“, dorazivších po osamostatnění oněch zemí. Je tu třetí nebo i čtvrtá generace, která slyší na volání kultury předků. Ti ještě byli vděční za přijetí a poskytnutí práce, která jim dala lepší podmínky k životu a naději, že jejich děti na tom budou lépe a budou už občany nové vlasti.

Jenže integrace prostě nevyšla. Slepice nebo vejce dříve? Přijmeme vás, až se integrujete nebo se integrujeme, až nás přijmete? Funguje jen oboustranná vstřícnost, a to platí i u nás v souvislosti s Romy. Ale zpátky k tématu.

Chápu naše současné mladé lidi, že hledají pro svůj život nějaký smysluplný model. Jsem z generace, která ho kdysi měla vlastně daný – vystuduj, vyuč se, absolvuj vojnu, ožeň se, povij a vychovávej potomky, pracuj, nějak užívej volný čas, jdi do důchodu… mantinely byly vymezeny úžeji než nyní a v jejich rámci jsme si měli být všichni tak nějak podobní a rovní. Pozoruji mladé lidi a žasnu nad škálou barev, stylů (nemyslím zdaleka jen vizáž) od monster zruinovaných, páchnoucích feťáků až po jiná monstra něčeho, co se nazývá snad zlatou mládeží. Zdá se mi, že skupina normálních mladých lidí je stále nejpočetnější a jsem tomu rád (ta Gaussova křivka asi funguje setrvale). Trápí mě jejich problémy s nalezením práce i po absolvování solidních škol, ale také časté představy, že práce je počítač, kancelář, styl a imidž. Mrzí mne jejich zadlužení třeba na třicet let v zájmu získání vlastního bydlení, otevírání „nůžek“ toho, co jim nalévají do hlav média s reklamami a co si pak mohou z toho dovolit atd. Rozoumek pozvolna začíná brát druhá generace porevolučních dětí s možná ještě širšími mantinely, než měla ta první (té bude v neděli už 24 let) a výhledově možná ještě více deformované tím, na co všechno má údajně „právo“ a upozaděnými povinnostmi. Atak ICT technologií s virtuálními možnostmi alternativního života bude asi stále narůstat a s ním i útěk od vlastně nezajímavé reality (protože ta zajímavá bude příliš drahá). Člověk bez racionálního ukotvení „vlaje ve větru jak špatně přilepený plakát“ (tak se o mně kdysi vyjádřil konkurent v lásce – potkal jsem ho den poté, co mi zemřel táta a asi mi chtěl neempativně poradit, co dál se životem :-/) a takový člověk se stává obětí různých „životních modelů“. Právě islám bude stále více dominovat mezi bezpočtem nabízených možností.

Islám je prý v nějaké krizi a turbulence od Egypta na východ tomu napovídají. Jsme přes média svědky konfrontace sekulárních a ortodoxních muslimských komunit a kdoví, třeba jednou těmi ortodoxními muslimskými zeměmi budou státy bývalé EU, zatímco na jihovýchod od ní islám padne.

Uvidíme. Tedy my starší snad ještě ne…