Madonna jako mistryně show je bezesporu sledovatelná i těmi, které provokuje či kteří ji přímo nesnášejí. Je vedlejší, zda byl kardinál Vlk opravdu z hloubi své víry pobouřen jejími hrátkami s křížem nebo zda se jen vyjadřoval z titulu své funkce a jménem instituce, která si na kříž činí téměř copyright. Co je hlavní – medializoval sebe i danou instituci. Toto jsme my a jsme stále tu! dal tím najevo.
I kdybych měl zbytečné tisícovky na královninu show, patrně bych o koupi vstupenky ani neuvažoval. Před deseti lety jsem na Letné shlédnul koncert tehdejšího krále popu M. Jacksona. Měl jsem jeho hudbu rád a z nahrávek jsem ji měl naposlouchanou. Při jeho tanečních kreacích nemohlo být v jeho silách zazpívat právě tak dokonale jak na deskách, přesto to tak znělo a já měl po zážitku. Na playback jsem vstupenku snad nekupoval! Pak jsem tu hru přijal. Není to koncert, ale hlavně show a ta má také svá pravidla.
Madonna je podle mého názoru pěvecky, výrazem i sdělením nejsilnější v pomalých baladách jako You´ll See, Give Me One More Chance a v několika dalších. Pokud si v nezajímavé melodii nového hitu musí pomáhat úryvkem od skupiny ABBA (s jejím svolením samozřejmě) a tento je jediným světlým okamžikem písně, začíná být – řečeno slovy našeho pana prezidenta – falešná a vyprázdněná :-). Ale to je – více či méně – každá show.
To Natascha Kampuschová, to je jiná mediální káva. Silný příběh znovuzrozeného člověka, kdesi v jiném světě ztracené dívky proměněné v zajímavou až charismatickou ženu, téměř archetyp ptáka Fénixe, co povstal z vlastního popela. Jak nevyprázdněné a nefalešné! Pokud se Natascha odhodlá napsat knihu, jistě bude natočen i film. Už nyní potenciální bestsellery. Navíc chce svou mediální známost využít k pomoci lidem s podobnými osudy. Když se jí podařilo nezblbnout za těch absurdních osm let, přejme jí, ať nezblbne z tlaku slávy a ta ji neučiní poněkud falešnou a vyprázdněnou.
Jako zastydlý literární autor občas rozvíjím realitu jiným směrem. Představme si námět: Po osmi letech se objeví unesená dívka. Její příběh od zajetí až po útěk se stane slavným, je knižně i filmově zpracován, z mladé ženy je skutečná celebrita využívající svou popularitu i schopnosti pro dobro své i druhých … Autor knihy i scénáře filmu však obdrží důvěryhodné informace, že dívka byla unesena „jako“, osm let žila pod jinou identitou, se změněným vzhledem a v jiné zemi a to za relativního blahobytu. Je naučena svému „příběhu“ jako investici, kterou po oněch osmi letech náležitě zhodnotí.
V epoše mediálního zviditelňování se (mnohdy za každou cenu) by i takový příběh byl reálný.
No a jak to vše souvisí s Lidicemi? Jejich zničení bylo aktem msty nacistů za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha – to snad ví každý český trochu gramotný „hejhula“ (podrobnosti ). Ne-li, je míň, než ten „hejhula“ a tímtéž je i učitel, který tuto událost dětem nedokáže podat tak, aby se dotknul i jejich emocí (neb co se jich dotkne, to si zapamatujeme). Ředitel památníku v Lidicích Milouš Červencl však usoudil, že mladé je potřeba k zájmu a k návštěvě památníku "dokopat" neformálně ba akčně. Agentura McCann Erickson připravila webové stránky, které se tváří jako „přitažlivá“ bojová hra. Ovšem včas se objeví nápis „Na co si tu hraješ?“ s informacemi o tom, co se v Lidicích tehdy stalo.
Opravdu jsme dospěli tak daleko, že je nás nutno probudit „palicí po hlavě“, aby nám (nebo jen mladým?) vůbec něco došlo, či dokonce abychom byli schopni prožít dojetí? I já sám se občas přistihnu, že při záběrech obětí např. teroristických útoků v TV zprávách s chutí pojídám večeři. Málem mi vždy zaskočí.
Že si pan ředitel i agentura hrají s peklem (na půli cesty k němu) dokonale ukázala pirátská verze „hry“, kde si prý můžete zastřelit svého Čecha nebo Němce (toho zřejmě coby čistého Árijce se ztrátou bodu). Možná ty mladé pan ředitel jen podceňuje nebo by měl dát agentuře alespoň vkusnější zadání. Dávno minulé lze oživit snad jinak a budiž tedy dík „pirátům“ za nastavení zrcadla.
Král a královna popu, největší celebrita, slavný (-á), legendární, kultovní … kolik podobně emotivních slovíček na nás kde číhá, abychom v přeplácaném informačním "eintopfu" vůbec něco vzali na vědomí …?
Podívejte se někdy na svém sídlišti večer z balkónu do oken. Spatříte záplavu namodralých světel zářících obrazovek (dříve jen TV, nyní navíc PC). Stáváme se diváky. Když ne v lepším případě něčího jeho života, alespoň jeho show.