Reklama
 
Blog | Radomír Starý

K tématu rizika na cestách

Uvádím část mého včerejšího e-mailu kamarádce k tématu rizik na cestách (jen s několika drobnými úpravami). Tak to tak prosím berte. Opět žádné analýzy, jen názor a pár vzpomínek. Asi ode mne nelze už čekat žádné původní texty :-).

… Tvé dceři děkuju a zdravím ji též a doufám, že po té události s těmi našimi děvčaty mezi Íránem a Pákistánem ji přešly případné choutky vyrazit do podobných částí světa. Jedna moje kamarádka měla v jednom půlroce na stejných místech v Bolívii a Peru dvě své dcery na cestách jen s jedním klučinou, co sotva unesl batoh. Pak když jí vyprávěly, co vše (a co málem) zažily, tak se jako nevěřící křižovala. Ale ony neměly problém, prostě jely a nazdar. Ta naivita a důvěra, že všude je snad ještě krásněji než u nás, že se jim nic nemůže stát a když, tak se dovolají práv, mě opravdu dojímá. Teď bych takové soukromé cesty v malých, natož dívčích skupinkách do „třetího světa“ i s ohledem na krizové zmatky a změny ve světě odložil. Něco jiného jsou oficiální mise, stáže, zájezdy atd. To je jako s tím švýcarským párem v Indii. Postaví si stan někde u malého městečka, natřásají se tam, jezdí na kole a pak se diví, že místním mladým blbcům, frustrovaným z jejich života, ale díky médiím poučeným o kráse euroatlantického světa, hrábne. 
Vzpomínám na situaci v Izraeli, kdy jsme s Blankou odvážně navzdory rozmlouvání židovského osazenstva auta, které jsme si stopli, navštívili arabské městečko. Nic, ok, vlastně jsme o šabatu (který ovšem neslavili :-)) nikoho nepotkali (až na jednu krásnou dívenku v šátku, která se na mě k radosti Blanky ani nepodívala se zrakem sklopeným k zemi).
Zašli jsme do jedné malé samošky si koupit pastu na zuby. Vstoupili jsme a tam u pokladny postávalo asi pět mladých Arabů – takoví načesaní plejbojové. My se zarazili, ale už tak nějak nešlo vycouvat, abychom je nepodráždili. Pozdravili jsme („hi“, ne „shalom“ :)) a pod jejich pohledy hledali tu pastu. Našli a šli k pokladně. Ten za kasou: „A co si dáte ještě?“ Ten jeho pohled naznačoval, že si dáme. Tak jsme si do košíku přidali nějakou marmeládu a šli zpět. „A co dál?“ Tak ještě něco a s úsměvem zpět k pokladně. „Opravdu všechno?“ Já jsem řekl, že všechno máme, ale na tohle že jsme dostali opravdu chuť ablabla… Oni: „Tak si vemte ještě něco.“ Ale to už jsem zase vycítil, že by to vnímali jako slabost a že si s námi můžou pohrávat třeba dál. Takovým tím svým gestem vlídného „otce“ jsem zamítl a bylo dobře. Oni snad mají nějaký čuchometr na ustrašené vibrace a asi jsme to nějak s Blanche ustáli (i přes jejich skryté samčí pohledy :-)). Ještě cestou přes step do židovské vsi jsme zažili u arabského skleníku situaci (už vlastně cestou tam – fotil jsem si jejich skleník a vyběhl chlap, řval a sápal se mi po foťáku. Já na to, že si fotím ptáky a že jsem turista atd. Nakonec odešel). No a cestou zpět vyběhl kluk (evidentně dement, ovšem navíc xenofob) a ječel na nás. Blanche civilizovaně: „Please, English!“ On vyvalil oči a začal ječet: „Inglíš, inglíš!“ My mazali pryč, protože z baráku zas lezli lidi, zatímco kluk za námi a jednou rukou táhl za sebou kolo jak houfnici a druhou mával na zbytek. Blanche měla smůlu, že jí do kopce sjížděly sandály a stahovaly jí bílé ponožky a pajdala, na ten tragikomický pohled nezapomenu. Skoro z té situace brečela, když jsem na ni apeloval (tedy nervózně křičel, přiznám), ať přidá. No to víš, že bych ji tam klidně nechal osudu, kdyby nestíhala :-)))).
Zatím ahoj, R
Tolik úryvek a jen dodám, že to bylo kolem přelomu milénia, tedy v dobách tamního míru před tzv. druhou intifádou. Je ale fakt, že během půlroku tam několik bomb vybuchlo.
V případě obou děvčat ztracených tam kdesi na konci světa v pouštích se jen modlím, ať to „nějak“ dobře dopadne.
Reklama