Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Jsem aspoň trochu Evropan?

Výzkum Sdružení na podporu otevřené společnosti (ten název mi trochu nahání husí kůži) zjistil, že Češi nejsou spokojení s tím, co jim přinesl vstup do EU. Nechám stranou suchou statistiku, spíš si popovídám sám se sebou o sobě v Evropě a o Evropě ve mně. Opět v žánru oné subjektivní publicistiky, jak ji už roky zmiňuju na stránce blogu.

 

 

 

Pro zájemce o data oné statistiky samozřejmě uvedu odkaz – http://domaci.eurozpravy.cz/zivot/82993-vyprask-eu-tretina-cechu-se-zlobi-proc-ctete-pruzkum/.

Narodil jsem se jako zřejmě stále většina z nás do Evropy rozdělené na dva „tábory“. Občas mě napadne, jaké by to bylo, kdyby Američani po válce neopustili západní Čechy a naše domovina byla rozříznuta jako Německo. Dnes bychom se třeba jezdili dívat na zbytky Patonova valu (obdoba Hadriánova na britských ostrovech :)).

Reklama

Skok do dávné minulosti Evropy voní Starým Římem, na jehož základech naše Evropa vznikla. A nejen ona: co by asi antičtí Římané řekli na to, že celý jim neznámý jižní kontinent „nového“ světa má název po jejich dnes mrtvém jazyce?

Ale to už jsem zase v době světodobyvačné epochy novodobé Evropy, která poučena válečným knowhow Římanů je (tedy byla) k nezastavení. Španělé stihli zchramstnout půlku jižní Ameriky ještě předtím, než jim první britská Alžběta se šťastnou pomocí větru na moři nakopala zadky a skončila jejich velmocenskou éru.

Druhá Alžběta se také významně zapíše do dějin: jako královna, která převedla zbyteček impéria do postmoderních časů pozdního novověku.

 

Ještě trochu dál

 

To jsme stále mluvili o Indoevropanech, jejichž významná část se sem na západ Asie (Evropa je vlastně její roztřepený západní poloostrov) kdysi postupně přesouvala prý z jejího středu. Ovšem ještě dříve před nimi se sem prý z jihovýchodu (nyní Blízkého bez onoho jiho-) pod tlakem obrovského sucha začali tlačit lidé, kteří se tu prali s reprezentanty paleolitu, přinesli si s sebou jako nejvyšší cennost osiva a semena plodin a ovocných stromů a dali základ neolitu.  Mnohem později se už Indoevropani prali s Huny, kteří je tlačili z východu a máme tu ono slavné stěhování národů a nás po Keltech a Germánech v naší krásné Bohémii.

Neomlouvám se za ten rychlovýlet sem tam historií kontinentu, samoúčelný nebyl.  To vše a mnohem víc tvoří naši Evropu a mnohé podobné ji bude dělat i v budoucnu, ať se nám to líbí nebo ne. Asi nám nezbude, než za to vše špatné, co naši předkové světu dali a dobré, co mu brali, se mu omlouvat. Samozřejmě to dobré, co mu dali, připomínat, ale je na rozsáhlou diskuzi, co je vlastně co.

 

Jel jsem z Pardubic vlakem z Vídně

 

Slovní hříčka je jasná. Cesta do Prahy ubíhala příjemně, na stolku ležel nějaký vídeňský bulvárek, vzal jsem si ho do rukou a snažil se vzpomenout na svou dávnou němčinu. „Cestující do Drážďan si v Ústí nad Labem přestoupí do náhradního autobusu,“ hlásil vlakový rozhlas. Do Prahy jsem jel i vlakem do Hamburku, kam bych si rád opravdu zajel, ale sotva mě napadne, kam bych si rád zajel, přestanu na to raději myslet, abych se nenaštval. Peněz není nazbyt.

Ovšem ten všeevropanský pocit v pěkném vlaku stál za to. Ano, ten krásný „šengen“, to je gen, notoval jsem si neexistující píseň v duchu a frčel naším regionem Evropy. Glum Van Rompuy – kdo ví, že je to náš prezident? – se prý vyjádřil, že evropské národní státy byly zdrojem válek a je na místě je odstranit. Klidně je možné, že až přestanou existovat, postupně se rozpustí i národní vědomí či duše evropských národů a staneme se Evropany. V tom vlaku mi ta představa na chvíli nevadila. Jak se říká, na všechno se dá zvyknout – na ranní rozcvičku za několik dnů, na příslušnost k evropskému národu za několik desetiletí.

 

Kde bych žil?

 

V našem kotlíku se skoro zdá, že nemusíme nikam cestovat. Konkrétně Praha působí dojmem, že celý svět cestuje k nám, jazyků tu zní nepřeberně, ale i češtiny z úst etnických nečechů. Je to radost. Noví Češi na obzoru, když se my původní přestáváme přirozeně reprodukovat (třeba jednou naše zbytky ocení i energii zavrhované tuzemské menšiny, koneckonců jedinou rozumnou formou její integrace je genetické mísení s většinou, vše ostatní je vyhazování peněz).

Ale kde bych tedy žil, kdyby ne tady? Před několika roky to pro mě bylo Norsko, pak jsem začal šilhat po anglickém venkově, francouzském venkově a nedávno mě napadl i venkov někde v Itálii či ve Španělsku (s věkem táhnu za teplem). Prostě kulturní krajina, které ani u nás není málo, i když zuřiví developři se snaží, aby bylo.

Posedávat s místními v ostrovní hospůdce nad dobrým, svrchně kvašeným „ale“ nebo vychutnávat lahodné vínko ve středomoří a samozřejmě pracovat. Bez nervů a stresů moderního otrokářství odůvodňovaného bičem nezaměstnanosti, odlidštěného vědomím, že to, co dělám, mi nepatří. V klidu a třeba celý den pracovat na cizí farmě může dávat pocit „patření“ rozhodně spíš, než být v továrně či kanceláři jedním z depresivních koleček.

 

Tak či onak budoucí Evropa musí být o tom, že každý si své živobytí bude muset zasloužit. Jak? Tvořivou prací pro lidi kolem, dál (třeba i ne za peníze, ale za něco od nich – říkám tomu druhobytně pospolná společnost :-)) a z globálního hlediska samozřejmě třeba i pro někoho nejdál (když to nepůjde jinak, i v té například korejské továrně). Tzv. životní úroveň se změní v pojem úroveň života. Nenasytnost, plýtvání, reklama na „právo na kdeco“ a očekávání, že to od někoho dostanu, skončí… nebo skončí Evropa. A k začátku: co kdo od EU vlastně čekal? Mnozí zklamaní se třeba neptali, co můžou udělat pro Evropu, ale naopak.

PS: Výsledkem jsou mé dost nevykrystalizované představy nejen o mně v Evropě a jí ve mně, ale do příště se třeba něco vybarví. Tedy už vybarvilo: Jsem dost Evropan, protože ji mám hodně rád.