Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Je to 25 let (No. II) – aneb Jak se uživit?

Jeden komentář mi pod první částí mých listopadových dumek sdělil, že jsem v minulém režimu zkrystalizoval jako wohnout. Má trochu pravdu, ale ne zcela. Po mé poznámce k věci v úvodu druhé dumky se podívám do věčného tématu lidstva, jak (v nových časech) přinejmenším nechcípnout hlady.

 

Minule (http://stary.blog.respekt.ihned.cz/c1-63039160-je-to-25-let-no-i) jsem zmínil, že na rozdíl od dnešních mladých s obrovitými možnostmi, ale s omezenými možnostmi je uchopit, jsme my teenageři sedmdesátých měli cestu přecejen vydlážděnou. Nemuseli jsme být zodpovědní příliš brzy a mládí jsme si mohli také užít, ovšem v mantinelech (užších než jsou nyní), které podle mne nebyly ničivé. V tehdy deklarovaném hesle „svoboda je poznaná nutnost“ se skrýval nyní obecně atrofující pojem zodpovědnost a my věděli, že po vybouřeném mládí si budeme moci své životy uchopit a prožít je relativně smysluplně a důstojně.To nabízelo naši pozvolnou krystalizaci jako lidí a přitom jsme při ní ani nemuseli režimu lézt do zadku (stačilo se do něj nes…at), jak implicitně naznačoval zmíněný komentář. Ač studenti gymnázia a posléze vysokých škol, byli jsme si vědomi, že do nebes nevzlétneme (jak podsouvá současnost kdejakému lenochovi či zmetkovi a tak je i utváří), ale budeme chodit po zemi a svoje si prostě odděláme. Popravdě, když se nyní občas setkáváme, mám dojem, že jsme dobří lidi. Možná i proto, že jsme nemohli propadnout zoufalství ze záplavy příležitostí a možností jako oslíci, kteří nakonec stejně nevědí, do které kupky sena se pořádně pustit. Tedy – stokrát nic umořilo osla, to u nás na rozdíl od současných mladých nehrozilo. No.

 

Reklama

Lepší být chudý a spokojený než zadlužený a zoufalý

 

V první části jsem také několikrát naznačil, že nejen nyní, ale i tehdy bylo leccos dobrého a naopak. Tehdy nás desítky let bral doslova chtíč po svobodě, a když jsme ji měli, mnozí najednou nevěděli, jak s ní zodpovědně naložit. Část z nás brzy chtěla zpátky do ohrady (další chtějí i nyní), část se urvala a v okrádání státu svobodu zneužila, někoho semlela a jiní si udrželi soudnost a se ctí žijí nějak dodnes.

Kde je pravěk počátku wild nineties, kdy mně a bratrovi kamarád po návratu z kapitalistické ciziny významně sdělil: „Chlapi, teď se rozhodněte, jestli budete patřit k těm, co věcma hejbou nebo k těm, kterejma se naopak hejbe.“ Roky jsme patřili k těm druhým a těmi jsme do značné míry taky zůstali. Tehdejší „zlatou horečku“ spláchněme tvrzením, že z podnikatelsko-ekonomického úspěchu se v těch časech stala stále přežívající modla. Někomu se zadařilo nemravně (byť legálně), někomu mravně, jiní setrvali v zaměstnanecké šedi, další spadli z různých výšek (i z těch nebes) a skončili.

Když jsem se kdysi dozvěděl o tunelování, já trouba se domníval, že až nebude co privatizovat, nebude co krást. „Technologie“ předražených a zbytečných veřejných zakázek a zneužívání dotací (u evropských jsem doufal, že rychlošípáčtí evropští úředníci nás pohlídají) mě vyvedla z omylu. Ale dobrá, to jsme stále mezi těmi rovnějšími, než jsme my ostatní.

Většinu mezitím masírovaly firmy reklamou, modlou značkového zboží a právo na kdeco (už se opakuju:-)), postupně se zaváděla klikací éra, kdy jedním prstíkem je možné virtuálně zabít člověka i postavit město, narůstaly ceny, zanikali zaměstnavatelé, hrnuly se zadlužovací nabídky peněžních institucí a narůstala entropie v našich hlavách a spotřeba analgetik proti bolesti těch hlav z nejistot. Ten kdo nebyl „úspěšný“ a pasivně nerezignoval, ale aktivně změnil přístup a tzv. „chudobu“ pojal jako stále poloplnou sklenici, konečně snad našel pro sebe i své děti cestu k radosti. Ten, kdo setrval v chiméře střednovrstevnosti a z vějíře nabídek šmejdských bank a lichvářů vytloukal klíny svých dluhů dalšími a většími, svou nervozitou deptá sebe i potomky.

Znám případ, kde mladá žena by snad umřela hanbou, kdyby před „kamarádkami“ či školou svých dětí i před nimi samými přiznala pravý stav věcí a dluhů. Příjemná krusta střední vrstvy jí za to dluhové peklo na věčné časy zkrátka stojí.

 

Štó diélať

 

To je název díla nějakého ruského klasika 19. století a nebudu dělat chytrého, že vím, jakého. Tedy „co dělat“, aby se člověk uživil legálně a mravně vlastními silami? V komentářích úvodní části zněly i nostalgické nářky po časech minulých, kdy jsme jako jeden muž a jedna žena pochodovali do fabrik, zásobili svět skvělými stroji, ale též vyráběli na sklad atd. Což o to, pracovat na pásu v továrně či na baličce ve skladu není nic potupného. Neuškodí, když to člověk dělá, nemá-li práci jinou, jeho naturelu bližší. Když ho to i baví, má vyhráno.

V komentářích jsem ale zmínil modlu „pracovních míst“. Z úst politiků slýcháme „… v regionu vznikne x pracovních míst“. Před časem to bylo v souvislosti s Amazone v Brně a televizní zprávy doprovázel ilustrační záběr na lidské mravence mezi krabicemi v obří hale při expedici zboží na vše strany. Vzpomněl jsem si na své angažmá ve skladu v industriální megazóně na jihovýchodě Prahy – vybírání elektroniky z regálů na paletu podle objednávek, jindy vybalování outdoorového zboží přiváženého sice z Číny, ale honosícího se přízviskem české, čtečkou čárového kódu jeho zavádění do systému, opětovné zabalení (denně jeden dva kontejnery). Ze skladu u Hostivic od přelepování palet ruské vodky kolky mě vysvobodil telefonát bývalého kolegy, že potřebuje spolupracovníka pro svou PR agenturu na dohodu o provedení práce, výhledově na živnostenský list. Profese – nájemný psavec. Jen jednou se mi později podařilo najít svého vlastního klienta a po dvou měsících o něj opět přijít (prý spokojenost, ale s ohledem na krizi jiné priority). Plánovat si svou pracovní dobu jen s ohledem na termíny (uzávěrky), to je moc fajn, i když vám nikdo nezaplatí dovolenou a doktorovi odmítnete nabídku neschopenky. Ale to jsem moc osobní a tedy co dělat obecně?

 

Štó diélať II.

 

Modla nedostatku pracovních míst, tedy „práce není“ často nahrává těm, co vlastně vůbec pracovat nechtějí. Tzv. chodit do zaměstnání, do práce či mít místo by se mělo změnit na prosté uživit se tím, že jsem užitečný ostatním. Užitečný ovšem čím? Občas si říkám, že by nebylo špatné na pár týdnů či měsíců zrušit reklamy, aby se lidem vyčistily hlavy a ujasnili si, co opravdu potřebují. Existuje pro nás jen to, na co zaměříme svoji pozornost a tím je to, co je pro nás důležité. Mnohé z toho, co za důležité považujeme, je neuvěřitelný balast, jen o tom nevíme. V rámci zboží a služeb toho potřebujeme mnohem méně, než se nám snaží kdekdo nakukat a už vůbec to nemusí být značkové. Troufnu si při této příležitosti dokonce uvést svoje minikrédo – maximalizace minimálních zážitků. Uvedu mně blízký příklad – nelít do sebe géčko za géčkem (stejně se to často podobá útěku či vyplnění neplodného času), ale dát si denně třeba jen jedno pivo, ale pošmáknout si na něm (ani to nemusí být zrovna pivní ferrari Matuška :-)). Ovšem kde zůstala práce? Ale vždyť je to stále o ní. V komentáři jsem zmínil druhobytně pospolnou společnost. Jako nájemný psavec jsem od kolegy bosse dostával naštěstí peníze, ale umím si představit třeba „obyčejného“ opraváře bot, který zákazníkům nabídne možnost platby v naturáliích. Nemáte zrovna peníze a boty jen jedny a k tomu s dírou? Co mi za opravu můžete nabídnout? A státe, chraň tě za takový lidský barter chtít DPH!

 

No, k tomu uživení se musím příště ještě vrátit. Leckdo asi namítne, že pracovat mohou s ohledem na své omezení zdaleka ne všichni a silní přece musí podpořit slabé. Zcela jistě, pokud ovšem zváží, že to vůbec má nějaký smysl, protože i slabí a nemocní by k něčemu měli být nebo užiteční byli kdysi. Když tak ať na to přidá EU ze svých fondů, což jsou beztak jen vypůjčené peníze, kterými se Evropa rozmazluje

 

Foto: Bez vzájemné užitečnosti po nás zůstane pustina…