Kdysi jsem byl bezvěrec, možná patnáct let věřím, že Něco je. S Tím Něčím se může setkat každý, jsme tak zařízeni. Koneckonců, kdyby To nebylo, těžko by se To prolínalo existencí lidstva od nepaměti (či kolektivního (ne)vědomí). Není ovšem nad osobní zkušenost, že?
Já jsem se s Tím setkal v Norsku. Přímo hmatat jsem To mohl. To bylo tak.
V srpnu roku 2001 jsem se na sever vypravil. Již podruhé a opět sám. To je asi nejlepší způsob, jak To tam potkat. V zářivém osamění, takovém tom rozechvělém, rozjitřeném nikoliv však depresivním. Musíte se stát bystrou šelmou a mystikem zároveň.
Bylo to v závěru mé cesty, kdy jsem stopem doputoval ke Geirangerfjordu. Druhý den jsem „nalehko“ vyrazil k severu po silnici napříč Orlí cestou a poté na východ do hor. Cestou a posléze necestou. Stopadesátimetrový vodopád Sedm sester padající do fjordu se během hodin změnil v tečku. Tou tečkou je i naše planeta viděna kýmsi odkudsi, napadlo mě. A posléze koneckonců i ta naše domovská galaxie, dumal jsem dál a hřejivý mráz šel páteří.
Fjord na západě se ztratil v horách, hory se tyčily na severu, masiv s ledovcem na jihu, na východě stále se „vzdalující“ sedlo, do kterého jsem stoupal. Tam. Tam se něco stane, tam něco bude, bičoval jsem své očekávání a navzdory únavě neúnavně zrychloval chůzi vzhůru. Kde jsem tušil konec, byl jen další začátek.
Až jsem došel na hřeben. Za ním to, co jsem čekal a v co doufal. Zelená údolí končící v nebi (ne v obloze, ale v azurovém nebi) šedavými štíty pokrytými bílými čepicemi sněhu. Otáčel jsem se na místě dokola. Třistašedesát stupňů zázraku. Nohy mi podklesly a já si sednul na zadek. Bušící srdce marně proráželo kostmi ven, tak stoupalo do krku. V hlavě se až bolestivě rozjasnilo, oči zaplavily slzy. Tak tady Jsi, který Jsi! Nikoliv v podobě hořícího keře jako kdysi, ale burácejícího ticha. Kdybych měl popsat co nejpřesněji ten neskutečně skutečný pocit – já, nekonečně malý v nekonečných, drsných, ale laskavých dlaních Jeho.
Někdo by mohl říct – hysterický záchvat. Určitě však záchvat totální krásy. A tak záchvaty pláče, který jak začal, tak i skončil. Nebylo lze jej vyvolat k životu znovu a ani jsem se nesnažil. Byl konec, prázdno, tiché ticho. Tak jo, pronesl jsem nahlas. Díky, dodal jsem. Vstal jsem a bez ohlížení se vydal na zpáteční cestu.
Bůh prý tvořil náš svět šest dní (přeloženo – epoch) a jako své mistrovské dílo si na závěr nechal Norsko, napadlo mě.
„Za Norsko jsem dostal cenu“, pravil „bůh“ ve Stopařově průvodci galaxií. A rozhodně by si ji zasloužil.
PS: Toto není PR Velvyslanectví Norského království 🙂. A nashledanou opět za týden.