A celých těch zbývajících asi dvacet minut, co přenos sleduji od slavnostního slibu sportovců a rozhodčích, si říkám, co se těm precizním Číňanům kde pos…
Krásné a něžné čínské baletky po vzoru Lebedínovo ozera předvádějí tanec odlétajících holubic, a v hledišti se tisíce rukou pokoušejí o totéž (ženy samozřejmě úspěšněji než muži, jejichž pohyby spíše připomínají předsmrtnou křeč postřelených havranů). Ha! Někteří lidé nemávají, pozor na Velkého bratra! A zahlédnul jsem v krátkém záběru před částí diváků kohosi, kdo jim ukazuje, jak mávat lépe a radostněji?!
Ceremoniál vrcholí (a já při pohledu na tu úžasnou scénu skoro taky) běžcem magicky klusajícím na noční obloze, vzplanutím olympijského ohně v rudě ozářené obří pochodni a ohňostrojem všude vůkol. Že převládají rudé světlice, postřehnu škodolibě? A mohli se na ceremoniál dívat vězni, kteří je vyráběli …?
Pln odhodlání napsat o zážitku úderný článek srdnatě dopíjím své pivo a vyrážím k domovu vykonat v jeho bezpečí ten odvážný čin.
Ještě si koupím lidovky, kde hlavní titulek hlásá: LIDSKÁ PRÁVA ČECHY NEBAVÍ. Tak lidská práva Čechy nebaví, opakuju si a najednou se mi, jak by řekl R. Hrušínský v Kulovém blesku, neudělá dobře. Tak nebaví? Ti novináři! Jak můžou v souvislosti s lidskými právy použít takový výraz, říkám si. Jo, můžou a je to velmi trefné.
Exkluzivní průzkum: většině lidí nevadí, že je olympiáda v zemi porušující lidská práva. Tolik podtitulek.
Nechal jsem tedy Čínu Čínou. Dělá, co může a olympiádu chce zvládnout po svém co nejlépe a jistě se jí to podaří.
Tak nás, Čechy, lidská práva NEBAVÍ! A vo …vo … vo tom to je! Tedy vo tom bude tento článek. Ten v novinách jsem ještě nečetl, možná je titulek míněn s nadsázkou, ale pochybuji. Nejdřív smutně pokývám hlavou nad stavem našeho národa, pak si uvědomím: Mě ale taky nebaví! Zpanikařím. Cože?!
Když mi vyděšené srdce dobuší a dech se upraví, probírám si to pěkně v klidu a postupně.
Nebaví mě studenti či skauti donekonečna mě žádající na Andělu o pomoc týraným dětem, nemocným AIDS, obětem toho či onoho …
Nebaví mě pouliční podpisové akce za referenda či osvobození toho nebo jiného (i když jsem jednu petici k podpoře obětí praktikujících Falun Gong právě v Číně nedávno podepsal – s rozporným pocitem z pomyšlení, zda mé kontaktní údaje nebudou nějak zneužity, to by mě fakt nebavilo!).
Nebaví mě dvě snědé holky, které tráví prázdniny v knihovně na Smíchově na internetu a stále se obsluhy dožadují nad rámec práv přístupu. Ne agresivně, spíš potrouble a vlezle (vlastně asi práskaně). A co je hlavní – byť potichu, ale kvákají mezi sebou a mě to ruší.
Nebaví mě party somrajících santusáků stejně jako party pořvávajících hololebců…
Nebaví mě lidská práva, nejen jejich porušování…
Protože mě nebaví nic, co rušivě zasahuje do mého světa, do mých plánů, mých jistot … do mého eurounijního bídrmajeru prosperity a úsměvů! A to, co staví před mé svědomí výzvy!
„Připínání si tibetské vlaječky na klopu není dostatečně rázným postojem“ – hlásá další zvýrazněný text v novinách.
Vzpomenu si na sebe v oné již historické době Velkého sametu, kterak hrdě nosím po ulicích čelenku v národních barvách, či jak matlám revoluční plakáty a vyvěšuji je po ulicích severovýchodočeských Semil. To vše samozřejmě až v době, kdy je jasné, že armáda s milicemi do těch ulic nevyjede, zatímco před 17. listopadem osmdesát devět byste mě k pouhému podpisu Několika nebo více vět nepřiměli ani párem volů.
Je to vše o neochotě poskytnout oběť. Čelenka nebo vlaječka na klopě nic nestojí (byť jsou projevem postojů), koneckonců se dají z hlavy či z té klopy včas servat a zahodit.
Přecejen od bezpečí své klávesnice a od čerstvě uvařeného voňavého čaje nahlížím do novin. „Určitě na tom má vinu nejednotný postoj české politické reprezentace …,“ vyjadřuje se Jan Ruml. Toho (a už vůbec ne jeho otce Jiřího) za nedostatečnou odvahu v té naší totalitě rozhodně nelze napadat.
Postoj české politické reprezentace … roky 1938 a 1968 a mnichovské a moskevské podpisy. Tak jsem si vzpomněl, že ve zmíněné smíchovské pobočce Městské knihovny jsem nahlížel do knihy s podïvným názvem „Žáby v mlíce“ či tak nějak. Je o tom, co by mohlo být, kdyby se Československo nepodvolilo diktátu z Mnichova. Namátkou otevřu a čtu. Generál československé armády Svátek vysvětluje sovětskému plukovníkovi na hranicích s Polskem, že Německo je poraženo. Plukovník nechápe, jak mohla buržoazní armáda kapitalistického Československa zvítězit.
Nějak mi vyschlo v krku, polknu. Už se nedozvíme, co by, kdyby. Třeba bych tu ale nebyl já, ty, i když třeba Československo ano, silnější, než kdy dřív. Nebo ne …
Vzpomenu si na poslední TV hru s již zmíněným R. Hrušínským. Představuje Dr. Háchu, L. Munzar hraje nacistického pohlavára, který našeho prezidenta pod výhrůžkami nutí přijmout mnichovskou dohodu.
J. Abrahám hraje tuším osobního lékaře Dr. Háchy a S. Sejk jeho komorníka (či jak tu jeho funkci nazvat). Svobodný lékař radí prezidentovi bojovat, otec a děda komorník vzdát se. Má toho moc, o co může přijít. Lékař má „jen“ ideály.
Na přebalu zmíněné knihy stojí něco v tomto znění:
VYMĚNILI JSME SVOBODU ZA PLNÁ BŘICHA.
Ono to ale nikdy není tak jednoduché.
A třeba i olympiáda tu zemi, která si ji na první pohled nezaslouží, nějak změní (chce se napsat „k lepšímu"). A třeba právě ta olympiáda se za desítky let změnila v monstrum, které je té zemi už podobnější, než bychom si přáli a dorazila tak domů.