… jaro 2006
Převlíknu se do montérek, nahodím na sebe vaťák, nasadím čapku a nazuju boty s jednou odtrženou podrážkou, takže při chůzi pajdám. Za chajdou z kůlny vytáhnu lopatu, hrábě a rýč, uložím je do kolečka a v deštíku se vším odkráčím rozhrabat a zarýt proleželý kravský hnůj, který jsme sem před týdnem navezli s bráchou.
Brumlám si nějaký song, myslím na nic nebo na to, co si samo přijde na mysl a je to skvělý. Miluju půdu. Rád se jí dotýkám, rád seju a sázím a žasnu nad zázrakem růstu. Tady na zahradě dělám „na svým“ a vůbec si nepřipouštím, že majitel pozemku nám všem zahrádkářům jednou může říct nazdárek.
A tak rozhrabuju hnůj na budoucím brambořišti a okurkovišti, převážím ho ze záhonů, kde nakonec bude mák či ředkvička ke stromům … škoda, že tu jsem jen jeden den. Tak tu být, kdykoliv se mi zachce ba přímo zamane.
Zvláštní, jaké podoby má svoboda, přemýšlím pak u cigárka, zatímco si zalívám čaj a oknem bilancuju zatím provedené práce. Jo, už bych mohl obrátit jeden sud a napustit trochu vody na zalívání. Najím se a pak vysázím sazečku. A támhle vyseju mrkev. Tu ohrádku na kompost sestavím až nakonec.… je to paráda, mít jen takové starosti.
Co budeš dělat v důchodu? Ptali jsme se svého času se spolužákem na gymplu. Něco mlel o modelech vláčků a kolejišti v obýváku, já prorocky o zahradničení. Nojo, když ten důchod je tak daleko a z mnoha důvodů ani není kam spěchat. Ubývající zdraví, síly, čas …
Tak jsem vymyslel ,zálohový důchod’. Divím se, že ho už dávno některá politická strana nezařadila na přední místo ve svém volebním programu. Je to prosté. Půl roku až rok důchodu po odpracování jistého počtu let a po dosažení dejme tomu pětačtyřicítky. No kdo by s tímhle nesouhlasil, že ano? Po celou tu dobu by žádné úřady a instituce po vás nic nesměly chtít. Tady máš jednou za měsíc penzi, jestli máš našetřeno něco navíc, tvoje plus a dělej si, co chceš. Nebo nic. Totální doba hájení. Taková přestávka v poločase.
… září 2005
Na ostrůvek zastávky dorazila sympatická mamka s asi desetiletým klučinou. Můžu na nich oči nechat (jak už se stává mužům středního věku). Ona má polodlouhé plavé vlasy s platinovým melírem, opálenou, čistou pleť, jasné oči a mazlivou, přesto štíhlou postavu. Na zádech batůžek, sportovní kalhoty nad kolena, trekové sandály naboso. A štíhlé, krásně tvarované kotníky, vykreslené achilovky a lýtka … Na klučinu se hezky usmívá, něco mu vypráví.
Odjela devítka, pak šestka, zůstali stát. Jede třiadvacítka. S berlemi se dobelhám na metr ke dvojici. Dveře tramvaje se otevřou, nezdá se, že budou nastupovat. Co nadělám. Posadil jsem se na nejbližší sedadlo. Nastoupili za mnou. Aha, dali přednost postiženému! Usadili se pár míst přede mnou. Jsem trochu váhavý střelec, ale v tomto případě jsem vystřelil. Přistoupil jsem k ní: „Promiňte, já myslel, že nenastupujete, tak jsem se hrnul do dveří. A vy jste mi dali přednost. Moc Vám děkuju.“ Překvapeně na mě zírala (i to jí slušelo), pak pochopila a opětovala úsměv: „Jéžíš … prosím!“
Ze svého místa ji dál pozoruju a mám takovou slunečnou náladu. Cosi chlapci ukazuje směrem k Petřínu. Má nádhernou ruku ženské do nepohody. Žádný lak, ale pěkné nehty, jemně vystouplé šlachy a žíly, štíhlé, pevné prsty … řečeno velmi pozdním Faunem: co ty ruce asi dovedou? A žádný prsten…
K výstupu se chystají hned na následující stanici (tuším Hellichova). Vystupují. Takový střelec zas nejsem, abych vystoupil a belhal se za nimi, tak aspoň mlsám ty její kotníčky. Když procházejí kolem stále otevřených nejbližších dveří, v poslední chvíli se na mě letmo podívá. Usmějeme se na sebe. Hmm!
Vystoupím u Belvederu a jdu si na chvíli sednout do královské zahrady k fontáně. Tento způsob léta zdá se být poněkud (ne?)šťastný.
… září 2000
Sněhové pole se z výškou zužuje do úžlabiny sevřené černošedými skalami. Snad po půlhodinovém výstupu sníh končí, svah zmírňuje. Konečně! Mám to nejhorší za sebou? Vzhůru soutěskou přeskakuju po balvanech, pod nimi je slyšet téct vodu. Za mnou se uzavírá výhled do severní části norské Hardangerviddy, vpředu se zjevuje nový sníh! Bude tomu jednou konec? Pochmurná soutěska se jako kouzlem rozevře a vpravo nade mnou … v celé své kráse ona – moje hora. Harteigen. Černošedý obří obelisk s bílou čepicí oblaku. Tak k tobě jsem směřoval ty dva dny osamoceného pochodu. Pár set metrů k jeho úpatí doklopýtám sněhem snadno. Občas ztratím rovnováhu, jak oči upínám vzhůru.
Pod horou shodím oba batohy a celým tělem se o ni opřu. To je můj cíl – tady a teď … ten na sto metrů vysoký monument z prvohorních břidlic. Vysoko v rozsedlině ponurých skal ostře vykřikne krkavec. Dál si poletuje nade mnou, dává najevo svou převahu. Má ji, je to jeho království, ne moje.
Jdu podél hory k jihu, cesta na vrchol nevede. Je to přece krkavčí království. Přede mnou se otevře výhled do jiného světa – na centrální část Hardangerviddy ze žulových desek a masivů a stovek jezer. Tam kdesi v létě pobývala tisícihlavá stáda divokých sobů. Na zimu prý už odtáhla daleko na východ.
Vracím se. Z úpatí hory jsem posbíral deset kamínků pro své nejbližší. Nahazuji batohy, cesta se stáčí podél masivu na západ do mých dalších dvou dnů zářivé samoty.
Opouštím Harteigen – horu snů … (FOTO)
… září 2005
Na vyhlídce k jihu Prahy přelezu plůtek a sejdu nad Libušinu lázeň. Úplně ji tam vidím, nahou kněžnu, v trávě v rozvalinách, pod ní v hloubce tichá řeka. A pokud do ní hupsnul (do té řeky :-)) Horymír, muselo to být někde odtud. Nakláním se, bere mě závrať. Ten chudák Šemík si musel rozervat břicho.
Dole pod Vyšehradem snad poprvé v životě sejdu na náplavku. Má to tu něco do sebe. Sem tam rybář, ukotvená loď, šplouchající voda na dosah … téměř iluze mořského přístavu ve středu Evropy. Nevytížený kuchař v zástěře z lodní restaurace čutá se dvěma mladíky merunou o vysokou zeď pod silnicí. Proti mně jde zvolna mladá blondýnka s kabelkou přes rameno. Zvláštní, jak nostalgicky působí osamocená dívka na procházce. A nejistě. Snad si myslí, že se na ni každý dívá. Když se míjíme, tak moc zaujatě sleduje dva rybáře a já jsem pro ni vzduch (?). Později se ohlédnu, je na náplavce úplně opuštěná …
… a nakonec jeden celý „spot“. Nemám sílu z něj stříhat. Je mým malým přáním k narozeninám Václava Havla.
První svobodné volby – začátek roku 1990. Na nový svetr upletený Inou připínám Havla a po práci jedeme firemním bednobusem nahoru do vsi. Sedíme zády ke směru jízdy a tedy proti většině spolupracovníků. Jak malý kluk pozoruju, zda pozorují mou dmoucí se hruď s poskakujícím prezidentem. Uhýbají očima a někteří se zdají být stále ze všeho vyplašení. Koho vhodí do urny? S Inou volíme ty, kteří Očekávají Funkci.
Lidem potvrzený Klaus rozjíždí svoji neoliberální kampaň.
Doma u TV zpráv Ina odloží štrikování, napije se svého čúča, pak kávy a zapálí si další cigárko (nazýval jsem to „trojboj“). Podívá se na mě a praví: „Táto, tady nebude žádnej socialismus s lidskou tváří, tady bude tvrdej kapitalismus. Musíme s tím něco províst.“
Nabušený euforií doby začínám podnikat. Tedy „podnikat“.
V Semilech si zařídím registraci na zprostředkovatelskou činnost. Na A4ku kreslím své logo jedno za druhým a připisuju, že seženu všechno :-). Ina mi to nechá v Železném Brodu nakopírovat. Na štos papírů hledím téměř s nábožnou úctou. Ina mi podá účtenku.
„Máš si to prej schovat a na nějakým úřadě ti to proplatí. Nebo tak nějak.“
Sebevědomě jí vykládám cosi o odečtu od daňového základu.
„Chytrej kluk,“ cení zuby a plácá mě po šíji.
Jak hladový vlčák pročítám Annonci a místní Tip servis, co kdo dělá. Na psacím stroji Consul odpovídám těm, kteří hledají obchodní zástupce. Jedna firma hledá firmy nabízející či poptávající přebytečné zásoby, materiál … Tak píšu přes kopíráky dopisy s nabídkou této služby na adresy z inzertních novin s vizí provizí. Děcka po nedělním obědě dovádějí venku na sněhu, Ina spí a tráví. Do dětského pokoje, kde zavařuju Consul, později vstoupí celá rozcuchaná, místo očí škvíry.
„Píšeš, taťko, píšeš?“ laškuje.
„Píšu, píšu,“ odvětím a soustředěně civím do stroje.
„A myslíš, že z toho budou nějaký penízky?“ Nakloní se nade mnou a zírá tamtéž.
„Jo, určitě,“ ubezpečuju víc sebe než ji.
„Tak piš, taťko, piš,“ zavrtí se Ina. „Jdu si ještě hajnout …“
Jediné, co se několika tisícovkami zhodnotilo, byl pozdější prodej zájezdů brněnské cestovky. Na své první a poslední „firemní“ dopisní papíry z tiskárny jsem hrdě psal „pobočka cestovní kanceláře“. Nechal jsem si jich vyrobit tisíc a osm stovek na platbu jsem si půjčil od mámy. Ještě dlouhá léta potom jsem na ně psal dopisy příbuzným a přátelům :-).
V tamním sklářském kraji jsme si zařídili domácí výrobu korálů. Auto nemaje, vyrážím tak dvakrát v měsíci s krosnou jak dávný pláteník lesem do pět kilometrů vzdálené vsi pro materiál nebo s hotovou prací. Doma u TV oba navlékáme titěrné kuličky, kroužky a trubičky do zblbnutí.
Náladovost (některých) žen mě nikdy nepřestane fascinovat. Jeden večer Ina zvedne hlavu od nití a cvakajících korálů a láskyplně praví: „Taťko, já tě stejně mám tak ráda.“ Večer následující, stejná situace, úkosem pozoruju její bezútěšný výraz. Ale i mně už to sklo leze krkem a vším a tělo bolí. Ina si zapálí, přehodí nohu přes nohu a v nebezpečném rytmu jí pohupujíc se na mě s nezměněným výrazem zadívá. Tuším veliké potíže.
„Máš radost?“ procedí mezi zuby.
„Co?“ Nechápu.
„Že sem se tu s tebou zahrabala. Ten můj život předtím stál za prd, ale byl lepší než s tebou tady …“
Zkrátka bývalo veselo tam u nás na severu. A já zvolna, ale jistě chápal, že čas změn zdaleka neskončil…