Ukaž mi své odpadky, já ti povím, kdo jsi – napadlo mě kdysi. Nebo jsem to zaslechl, už nevím.
V novinách jsem se dočetl, že v kontejnerech na komunální odpad nalezli živá štěňata, dokonce mrtvé novorozeně. I spící bezdomovec objeven, snad se chtěl zahrabán jen ohřát. Kdoví, možná odpadový filosof, co sám sebe definitivně odložil. Pojem „odpad“ tak doveden k úděsné úplnosti.
Ve Chvaleticích v opuštěném skladu objeveny sudy s tunami toxických, dokonce i bojových látek. Stát (tedy my za naše) se musí postarat.
„Nemáš ponětí, jak výnosný byznys prodej odpadu je,“ šokoval mě před lety kamarád – stavební inženýr. Než si založil vlastní firmu (stavební, ne odpadovou), jako manažer se podílel na stavbě obří skládky u Prahy.
„Skládka se staví?“ ptal jsem se s ironickým úsměvem. Aby byla opravdu bezpečná, je to hotová věda, dozvěděl jsem se.
Že je odpad i byznys, víme z médií už všichni. Toho z Německa tu jsou tisíce tun.
„Když bude výhodné dovážet odpad z Afriky, budeme ho dovážet z Afriky,“ pravil věcně jeden takový byznysmen v televizním šotu.
Odpadem už je i půda! Ta půda, která se vytváří statisíce let, je živá a bez níž bychom nežili. Za komunizmu v rámci strategie potravinové soběstačnosti bylo nakládání s ní ostřeji sledované. Dnes ustupuje bouřlivé výstavbě obřích skladů, silnic a satelitních městeček, překáží a válí se v hromadách smíchaná s jalovým podložím. Je to tak, na jedné takové obří skrývce s čerstvým obřím kopcem poblíž nyní pracuji na záchranném archeologickém výzkumu.
Muž, který rozorává prsa matky Země, nad námi jednou zvítězí – pravil prý kdysi jakýsi indiánský náčelník. A měl pravdu. Co však muž, který místo "prsou" setrvale lije beton? No, porazí sám sebe. A z těch mrtvých hromad nadělá kopce třeba na sáňkování ve tvaru – prsou.
„Vy ty láhve recyklujete?!“ žasla mladá členka natáčecího týmu. To jsem zas jednou byl na komparzu a v pětatřiceti stupních jsme se občerstvovali. Z plastového pytle jsem tahal jednu prázdnou PET láhev za druhou, odšroubovával z nich víčka a kroutil je v rukou.
"Jen v rámci možností likviduju", odpověděl jsem. Mám chuť to dělat, kdykoliv někde (všude) vidím odpadní nádobu přetékat takto „baleným“ vzduchem.
S brněnským "klubem cestovatelů a romantiků" v devadesátém šestém v rumunských horách.
„Máte něco na vyhození?“ nabídnul jsem jedno ráno své likvidační služby čtyřiceti účastníkům. Hloupě jsem bral všechno, byly toho nakonec dvě nadité igelitky. Včetně baleného vzduchu. Bože, co s tím?
Když jste to plné dokázali vynést nahoru, prázdné to dokážete snést dolů, moudře radil pan Nevrlý v kultovních Karpatských hrách. Já to napěchoval pod veliké vápencové kameny. Karpatští bohové, odpusťte mi, já už to nikdy neudělám!
Na technoparty zůstávají poslední účastníci, kteří pořadatelům pomáhají s likvidací odpadků – zněla zpráva v rádiu. Jak asi báječný a osvobozující pocit: dopít, dojíst, odhodit obaly pod sebe a tančit dál. Svoboda především, či ne?
Na prvních již legendárních Slunovratech ve Svojšicích nezbývavával po deseti tisících divácích ani papírek. Snad opozice pořádku proti nepořádku té doby. To byly časy! Už nejsou, Slunovrat několik let po přemístění na pardubické koupaliště pro nezájem veřejnosti zrušen.
Ale neteskním. Například takové Labe s vodou z téměř celých Čech předáváme Němcům čistší o jeden řád (tedy pokud povodeň nespláchne neřád v nějaké chemičce).
Před naším domem v Pardubicích vídám nevídané. Drobná mladá žena stojí před kontejnerem a provádí rituál. Ze svého koše bere jeden odpadek za druhým, soustředěně je prohlíží a pročítá jejich etikety. Poté, co jeden odhodí, očistí si ruce a věnuje se dalšímu. Celé to trvá i půl hodiny. Že by novodobé pohanství? Jakási oběť bohům, kde kontejner oltářem?
Jednou jsem čekal na výtah. Objevila se ve vchodových dveřích. Ha, počkám na ni a zeptám se. Tajemství bude odhaleno. Odemkne, já držím dveře dorazivšího výtahu a čekám. Ohlíží se, snad na někoho čeká i ona. Pak vstoupí do haly, ale vrátí se, opět otevře vchodové dveře a soustředěně prohlíží jejich práh. Něco ztratila? Trvá to nějak dlouho.
„Dobrý den, jedete?“ ptám se. Věčně tu čekat nebudu.
Neřekne ani slovo a jde k výtahu. Než vstoupí za mnou, ohlédne se. Prohlíží si podlahu od vchodových dveří až k výtahu.
„Ztratila jste něco?“ Nějak mi to ale začíná docházet.
„Ne, jen se dívám, jestli ještě někdo nejde,“ lže evidentně. Zjevně nespokojeně nastoupí. Jsem narušitel. Rituálu? Ne, její úchylky či přímo fobie. Nebo rituálu, který ve fobii přerostl. Pěkné.
Snad mě to nepotká taky. Takže pokud jednou uvidíte muže, který z odpadových nádob všech druhů tahá „balený“ vzduch a vyšlapává jej na svobodu, kdoví, třeba jsem to já.