Klidná síla, vzpomenu si na jeden stranický slogan. Takový je ten průvod. Lidé, kteří před dvaceti lety ani nebyli na světě nebo si hráli na pískovišti, páry, rodinky s dětmi, samotáři jako já, starší lidé, co bojují se svižným vycházkovým tempem davu. Vlevo za mnou mladík občas vykřikne nějaké heslo v duchu „nevěřte médiím, svobodný je jen internet“ (vzpomenu si na svůj minulý článek na blogu), tuatam někdo průvod opustí, někdo jiný se přidá.
„Zde bydleli Václav a Olga Havlových,“ volá na dav dívka snad na chůdách opřená o sloup veřejného osvětlení, zatímco druhá drží létající lucernu, kterou zdola zapalovačem sytí mladík teplem. Několik lidí se zastavuje a naslouchá. Já pokračuji v chůzi.
„Na protější straně silnice stávalo auto, ze kterého stb sledovala každého, kdo vstoupil do domu…,“ pokračuje dívka. Za chvíli odtamtud slyším potlesk. Blížíme se k Národnímu divadlu, proud se zahušťuje, asi bude dobré dezertovat a zkrátit si cestu. V Mikulandské opět postávají policisté, ale jen sledují procházející lidi, tady mít práci nebudou. V ústí ulice do Národní už je husto, mezitím sem dorazil „tunel demokracie“ z černého papíru nesený partou mladíků, který jsem fotil už na nábřeží. Tlačí se do loubí k plastice zdvižených dlaní, já to vzdávám. Ostrovní ulicí spolu s davem lidí projdu do Spálené, odtud kolem vstupu do metra a pasáží na Národní pár desítek metrů za pódium, na kterém hraje nějaký band. Pokouším se dostat před něj, ale marně. Vyrazím opačným směrem, kousek před ulicí 28. října mi protne cestu několik těžkooděnců, reflexivně zastavím. O dvacet třicet metrů dál postává v řadě několik policistů na koních, ale před nimi jsou pouze NORMÁLNÍ lidé a zaujatě si eskadronu fotí. Dojdu k nim, ale to už dva policisté uvolňují průjezd k pódiu. Následuje je černé Audi, na sedadle vedle řidiče poznávám Václava Havla. Vidím ho živě poprvé. O kus dál zvolna projíždějícímu vozu tleskají lidé. Je 18 hodin.
Pokračuji na Václavák a po jeho levé straně vzhůru k soše Václava. Na velkoplošné obrazovce svítí nápis „Inventura demokracie“ a na pódiu pod ní ladí formu, nástroje a zvuk několik muzikantů. Poněkud dlouho. Ještě i poté, co se zastavím u paty pomníku, kde září spousta svíček pod fotografiemi Karla Kryla a nějaký kluk tam nesměle hraje na kytaru jeho písně.
Mě pak ale víc zajímá to místo pod Národním muzeem. „Teď vás zavedu k bystě jednoho z největších mučedníků našich moderních dějin,“ říkal jsem před rokem a půl synovci a jeho dívce, když jsem je provázel Prahou a vedl k Filosofické fakultě. Nevěděli, koho mám na mysli, až jsme dorazili k posmrtné masce Jana Palacha na zdi fakulty, pokývali hlavami. Jako osmiletý jsem tomu samozřejmě stěží rozuměl, ale nyní mě vzpomínka na jeho oběť vždycky sevře u srdce. Prostě si to neumím představit. U kříže po Národním muzeem hoří několik svíček, stále tam po jednom po dvou přicházejí lidé, žádná procesí, ale o to silněji místo působí. Chvíli postojím a jdu k budově rozhlasu. Zde nikdo, přecejen jde o jiné historické souvislosti.
Vracím se k Václavovi, kde právě dohrál vyladěný band a mladá žena oznamuje: „Máme zprávu, že na závěr dnešní akce by měla dorazit sama pravda a láska (lidé zatleskají), takže určitě počkejte až na konec.“
Jdu do ulice Politických vězňů, kde se v posledních letech v tento den zapaloval řetěz svíček. Dnes nic, jen se tu potuluje několik lidí.
Je 19 hodin, procházím Jindřišskou na metro.