Vyjděme z Muldaševova předpokladu, že neplatí darwinistická teorie vzniku člověka evolucí z prapředka podobného dnešním primátům a že lidské rasy (Lemuřané, Atlanťané) na mnohem rozvinutější úrovni než jsme my pobývaly na naší planetě již před miliony lety.
Civilizace zanikaly buď pod vlivem globálních přírodních katastrof nebo vzájemných konfliktů. Zachráněné komunity pak byly základem civilizace nové, povětšinou bohužel na nižší úrovni.
Při migracích se pak různé skupiny lidí usadily na tom či onom pro ně příhodném území. Za příznivých (nejen) klimatických podmínek se rozvíjely či ustrnuly, s jejich eventuální změnou zanikly nebo živořily (případně stále živoří) ve zdivočelém stavu.
Podle autora knihy mohou být i dnešní člověku nejbližší příbuzní – primáti (tedy šimpanzi, gorily, orangutani) – zdegenerovanými potomky pradávných lidí. To jde mráz po zádech.
Jistě je pravdou, že člověk se buď rozvíjí nebo zakrňuje (a stagnace je formou nenápadného zakrňování zcela určitě). Je také pravdou, že rozvoj vyžaduje mnohem větší námahu než úpadek, který potřebuje malomyslnost, rezignaci či jen obyčejnou lenost, k nimž naopak není zapotřebí energie žádné. O to více za ně takto „postižení“ jedinci či celé komunity zaplatí.
Pro příklady nemusíme zamířit do pralesů Amazonky či ostrovů Indonézie mezi kmeny pradávno naleznuvší ustrnulou harmonii s přírodou, postačí se podívat na smíchovský Anděl nebo na hlavní nádraží mezi ty, kteří začali žít nedávno v dynamické disharmonii s civilizací, z níž vzešli. Objevíme skupinky podivných, nahrbených, zapáchajících individuí dorozumívajících se mručením a pokřiky. Pokud se pohybujeme poblíž nich a máme „štěstí“, z jejich středu k nám vyrazí jedinec se žádostí o „nějaký drobák“, který je následně směněn za víno v krabici či v PET láhvi a destrukce skupiny jeho konzumací probíhá čile dál.
„Dobrý den, pane. Neměl byste nějaký drobný?“ zeptala se mě takto před několika lety na Andělu mladá rusovláska. Její parta posedávala opodál obklopena několika skotačícími psy.
„Měl, ale nic Vám nedám. Nebudu Vás v tom podporovat,“ odpověděl jsem a pokračoval v chůzi.
„V čem?!“ zajiskřilo se jí v očích.
„Když to nevíte, tak Vám není pomoci,“ zafilozofoval jsem a ztratil se v davu.
Pomoci jí zřejmě nebylo, vídal jsem ji tam ještě dlouho poté a to stále ve zbědovanějším stavu.
Nedívám se na tyto lidi s pohrdáním. Kolik ze starších „zdivočelých“ bezdomovců mělo svou dobrou práci, rodiny i zdraví a kolik z nich bylo zlomeno jejich ztrátou ať už vlastním nebo cizím přičiněním? Kolik mladých lidí toto vše ani nestačí získat a skončí „na ulici“?
Vcelku přirozeně se do tohoto prostředí občas narodí dítě. Není-li aspoň ono pro rodiče impulsem k pozitivní změně, jde o „opičí mládě první generace“. Takový Mauglí uprostřed civilizace. Paradoxní jen zdánlivě.
Před smíchovskou knihovnou jsem nedávno spatřil na lavičce sedící pár. Snad muž a žena, přes cáry velmi dlouho nemytých vlasů spadajících do čela jim ani nebylo vidět do tváří. Shrbeni nad miskami kdesi posbíraných nedopalků cigaret z nich špinavýma rukama soustředěně preparovali zbytky tabáku.
Ale nejásejme, že většině z nás se „zdivočení“ nemůže přihodit. I když nikoliv v tak extrémní podobě. Ono stačí večer co večer po stereotypní práci stereotypně civět na TV. Děsuplné „jobovky“ ve zprávách (záplavy, hurikány, terorismus, války, havárie, korupce, zločiny …) lze opakovaně sledovat beze ztráty kusu duševního zdraví (nebo přinejmenším energie) jen s jistým otupěním. Naštěstí následuje droga zábavných pořadů, filmů a seriálů dávajících zapomenout na průměrnou existenci většiny z nás. Ano, televize je droga, stačí jen ze sedačky zmačknout spínač na dálkového ovládání.
„Táto, proč my nežijeme jako ty lidi v seriálu?“ šokovala mě kdysi moje dávná partnerka, když jsme byli usazeni před onou magickou bedýnkou. Zatímco upíjela kávu, pokuřovala další cigárko a pokračovala v pletení svetru, vysvětloval jsem jí cosi o scénáři, kde není proč zdržovat hodinovou cestou do práce a z práce a třeba hodinovou přípravou večeře. A že kdyby se naopak sestříhal náš život, byla by z toho tu skvělá komedie a jindy dokonalý horor 🙂.
„S tebou se nedá mluvit vážně,“ zakončila s povzdechnutím svůj pokus o zkvalitnění našeho společného života. Její otázka a problém byl však vážný a obecný: zatímco ztrácíme čas sledováním fiktivních příběhů a rozvoje druhých, náš vlastní život může trpět chátráním.
Kudy vlastně vedou cesty k opravdovému zkvalitnění života? Jsou tolik závislé na penězích, jak často naříkáme? Pravdou je, že i „nákup“ návštěv divadelních představení, výstav, muzeí, koncertů, výletů, fitcenter, přednášek a dalších obohacujících aktivit je vyžaduje a nejlacinější je přecejen večer zasednout pasivně k aktivnímu negativnímu vyzařování TV.
Je ale možné – například – si za pouhých 60 Kč ročně občas zajít do knihovny pro zajímavou knihu. No a potkat pár na lavičce jak s posledními zbytky soustředění balí zdaleka ne poslední zbytky z nedopalků. A dělat vše pro to, abych na té lavičce neskončil i já. Na křižovatky, z nichž i tam vede cesta, přicházíme občas každý.
PS: Aby bylo jasno – není horší lidská „opice“ než velevzdělaný a superinteligentní, ale všehoschopný „nadčlověk“. I když různým způsobem, oba své lidství prostě neunesli.