Od pana Pakosty máme kontakt na agenturu paní Meiry na třídě Ben Yehuda. Cítím, že se jmény zdejších lidí i míst nebudu mít problémy a nemám na mysli jen racionální důvody. Jsou pro mě obestřena silnými emocemi biblických příběhů. Jestli zde potkám nějakou Sáru, Rebeku či Rachel, neručím za sebe.
Z autobusu pak sledujeme blížící se metropoli zvědavýma a trochu nejistýma očima.
„Tel Aviv je kontrastní – nové, hypermoderní budovy, proti tomu obytné domy zvící rumunských v těch nejhorších dobách Ceausesca,“ napíšu o několik dnů později na třetí straně svého deníku. (Za tím Rumunskem si stojím, byl jsem tam šestkrát a to většinou ve vnitrozemí) Ovšem teď ještě nevím, že ty „baráky“ jsou dílem německých židovských architektů slavné školy Bauhaus, kteří včas utekli před tím gaunerem Adolfem. No a mnohé z nich jsou ve velmi mladé metropoli vyhlašovány za historické památky.
Vystoupíme pro jistotu kdesi na začátku ulice. Kupodivu se mi jej podaří díky mapě v knižním průvodci včas zachytit. Je horký, slunečný den a my se táhneme v plné polní stovky metrů rozpálenou ulicí. Mám těžký batoh na zádech, lehčí na prsou, v ruce kytaru a kdesi v zákrutech mysli a duše první hnutí, že to celé nebyl až tak dobrý nápad. CO TU PROBOHA DĚLÁM?! Kdyby alespoň mládež vesele švitořila, ale oni jsou na tom snad ještě hůř, nebo co?
Konečně. Agentura Meira, dobrovolníci pro kibucy a mošavy.
………..
„Pane Starý, tu práci v mošavu En Yahav máte zajištěnou,“ ubezpečuje mě ve své pražské kanceláři pan Pakosta s věčným úsměvem (asi je doživotně nakažen dobrou náladou, jenže tu si tady, v brblavém Česku může strčit za klobouk), „ale tady máte adresu na agenturu Meira v Tel Avivu. Stavte se tam, třeba vám seženou něco ještě lepšího.“ Podává mi papírek, který si uložím do hlubin své peněženky …
………..
„Tak jsme tu,“ konstatuji a střídavě hledím na papírek a na ceduli na zdi. Uvnitř domu na schodišti je přede dveřmi kanceláře na deset Čechů a Slováků chtivých džobu. Kdyby se všichni krajané vrátili ze světa domů, ušlapem se tam, napadne mě.
Asi se ode mne čeká akce. Shodím batohy a chvíli se rozkoukávám. Zaklepu a vstoupím. Dvě mladé hebrejky sedí za stolem a právě se věnují mladému (českému) páru. Přede mnou postává několik dalších mladých lidí.
Meira 1 někam volá, nasávám její chrčivou hebrejštinu. Meira 2 nabízí slušnou angličtinou (jeďte tam, domluvíte se v podstatě s každým) úklid v rekreačním zařízení v En Gedi u Mrtvého moře. Culím se pod den neholenou tváří, ovšem později bych to sám bral všema deseti. Berou to ale oni.
Židovsky se vetřu ke stolku a kladu základní orientační otázky. Zanedlouho v poklidu usedáme ke stolu. Pár holka-kluk je zřejmě žádané zboží.
Nežidovsky, tedy naprosto hloupě, Meiry prosím, aby zavolaly do En Yahavu, zda nás tam čekají a podávám jim lístek s číslem.. Jedna (líbí se mi víc, taková pevná, do nepohody) zavolá, chvíli chrčí, pak položí telefon.
„Ne, nikoho dalšího nepotřebují.“
Obě strany stolu ztichnou. Prvotní hnutí v mé mysli tam na ulici se mění v druhotné a zní: CHCI PRYČ! Ale toho bohdá nebude, aby …
„Můžete nám pomoci, prosím?“ bořím pohled do mandlových kukadel Meiry naproti mě, kde to zabliká. Mlčky a významně uchopí sluchátko a vytáčí.
„Chcete na farmu koz?“ zamrkají na mne její oči. Letmo se podívám na Lenku, i její oči zamrkají.
„Ne, to tedy nechceme,“ kroutím hlavou, div že mi neupadne.
Po několika dalších pokusech vyhlíží přijatelně farma květin kdesi v Galilei (ano, v té Jeho Galilei) v městečku Zippori.
„My to zvládneme,“ ujišťuji farmáře do telefonu, když se mě ptá, zda jsme s květinami už pracovali. Plácneme si. A čeká nás už dnes.
„Máte 200 dolarů každý na agenturní poplatek a zdravotní pojištění?“ jiskří Meirám očka ve vidině výdělku. Protože tolik jsme si na letišti nevyměnili, pádíme na jejich radu do nejbližší směnárny. Leží ve vedlejší ulici vedoucí k moři. Hebká modř v dálce láká.
„Já ještě nebyla u moře. Teď jsem tak blízko a …,“ mávne rukou Lenka. Nejde to. Autobus do Zippori jede za necelou hodinu.
………
O tři týdny později, šabat. Po šestidenní šichtě jediný volný den. Do práce vstáváme o půl páté, v pět vstupujeme do haly pár metrů od naší maringotky. Takže vstát před osmou o šabatu je pro nás příjemné přispání.
Porat je ortodoxní mošav, naše „šabat šalom“ cestou na hlavní silnici zní nejednou. Lidé už vzali na vědomí ten severoevropsky vyhlížející a věkově nevyrovnaný pár, ale stejně nás stále rentgenují pohledem.
Na hlavní silni dva kilometry od závory mošavu začne náš stop, tentokráte konečně k tomu oběma vytouženému moři do města Natanya (o týden později tam vybuchne bomba, což se dozvíme až o další týden později od mojí mámy z Pardubic. Farmářka nám to jen s hořkým úsměvem potvrdí).
Daří se. Asi třetí auto, obří off-road, nás přislíbí dovézt až k moři.
„Cože?! Z Čech? Já byl v Praze na policejním kongresu,“ usmívá se asi padesátiletý sympaťák. Chlapská řeč se vede, mlčící Lenka na zadním sedadle opět dostává v tomto jiném světě lekci, že jí se nikdo na nic ani neptá. Mě to mrzí, jí to sere.
„Tady už přijedeme k moři,“ pokyvuje hlavou řidič, když v Natanyi zatočí na vedlejší silnici. Ta vede do mírného svahu. Za ním na obzoru jen blankytná modř oblohy.
V puštěném autorádiu se ozývají první tóny Armstrongova Wonderful World.
Auto se přehoupne přes kopec, moře se rozleje do celé šířky, kam jen dohlédneš.
„I see …,“ sahá si velký Luis po našich duších. Kruci … v krku mám knedlik.
Ohlédnu se po Lence, vím, co uvidím. Zírá v úžasu před nás a po tvářích jí tečou slzy. To je fajn, že jsem ti to moře mohl dát zrovna já, pomyslím si.
„And I think to myself – what a wonderful world …”
další příběh Almogimu viz http://rast.bloguje.cz/0709archiv.php#585222 a všechny následující na http://rast.bloguje.cz/.