Tento kvalitně ryzí domácí přístup jelit k věcem obecným je na denním nepořádku.

Čim to?
Asi geny.
Představa podobného jedince,
čeká na Autobus někde v Londýně.

Předběhne čekající, usedne na poslední volné místo,
a jme se škytat blahem z obdivu sebe sama.
„Jů… ty vogo, hau áj ryly i tuná jem!

Karma up.

Takže Vy „tak nějak nemáte rád přístup“ druhu ´jak jsem to tenkrát udělal dobře a všem to povím´;
a k tomu přisolíte bezobsažným „Bohužel“.

Jak „tak“?
Když vzápětí „nějak“?

Avšak zcela tak nějak trochu jako blbé
to Vaše, že:
pokud by autor “to třeba napsal ve stylu
´víte, mám kamaráda, kterej´
– tak „byste to vzal bych líp.“

Co je ono „to“,
co sice autor nenapsal,
leč neexistující ono „to“
Vy předem připraven jste “vzít líp”?

Umíte „to“ nějak nazpaměť?
Viděl „to“ jako v telce?

Jasně – “že je to problém Váš“, a ne autora;
…a teď nádech, a že – „plně akceptujete a uvědomujete si :-)”.
Ale tak nějak jako smajlíka idonie cynicky přišpendlit přesto neopomenete.

Normální člověk,
pokud něco „akceptuje“,
třeba že prší,
vezme si deštník
– a dál si nic „uvědomovat“ nemusí.

Melete pantem a sledujete se při tom v zrcadle.