… jaro 2006
Dostal jsem nabídku od Anette, jestli bych u nich chtěl pobýt a pohlídat jim jejich dalmatina Nera. Na svátky vyrážejí pryč. Souhlasil jsem.
Dorazil jsem po práci večer kolem deváté. Chrastě klíčemi už za dveřmi co nejvlídnějším hlasem rozmlouvám s pánem domu. Odpovědí mi je vrčení a cosi jako štěknutí. To si chce jen povídat, vzpomenu si na slova své kamarádky. Uvidíme. Odemknu. Nero komunikuje čile dál a počne kolem mě kroužit. Ačkoliv mě zná, pohlazení zatím raději vynechám. Nadále jen švitořím a pokládám boty pod věšák. Nero využívá situace a pokouší se ochutnat mou hlavu.
„Žádný důvěrnosti, hochu,“ bráním se rukou. Psí polibky pokládám za zvrhlost některých pejskařů. Nero odběhne a padne do pelechu. Pořádně si zívne, což pokládám za pochopitelný projev jeho nervozity. Soustředěně mě pozoruje.
„Tak. Teď tu budeme hospodařit spolu, jasný? A budeš poslouchat,“ pronesu důrazně. Zamrská ušima a mlaskne. Konečně ho pohladím. Ledy jsou prolomeny.
Vydávám se na rekognoskaci terénu. Coby dočasný majordomus podávám smskou zprávu, že jsem tu a vše je v pořádku. Čtu instrukce z papíru na stole v kuchyni.
Hodinu před půlnocí první velká povinnost, pro mě přímo manévry. Venčení. „V domě dva smradlaví pekinézové, Nero je nemá rád, prosím o opatrnost,“ zní varování z manuálu. Přesun před dům proběhl úspěšně. Nikde nikdo, odvážně pouštím svěřence z vodítka. Nero občůrává kdeco a ke kdečemu čichá. Psí informační uzly, napadá mě. Před sousedním panelákem si přidřepne a pokládá. Ó jé, tak s tím jsem večer nepočítal. Zítra ráno musím dohledat. Na trávě pod osvětlením je několik parádních produktů po těch, jejichž páníčkové nedohledávají. Pro mě to je jakoby se tam vykáleli oni sami.
Doma se Nero nachlemtá vody a po otočce na pelechu odpadne. Já po sprše odpadnu k TV.
… leden 1989
Z pingla panem hostinským jsem se stal téměř ze dne na den. Vedoucí restaurace Záložna v Přelouči již nestál o další moje ,angažmá’ ve ,své’ provozovně Jednoty Pce. Důvody nevysvětlil a já se na ně neptal. Stejně jsme si nesedli. Ina měla dvě teorie. Jednak se o ni prý pan vedoucí dříve sám ucházel (tedy o její tělo J) a neunesl, že jsem ji (včetně těla) získal já, jednak jsem si na rozdíl od ostatního obsluhujícího personálu prý místo nejistil pravidelným všimným do jeho kapsy. Budiž.
Lohenická hospoda byla klasická venkovská knajpa a po prvotním šoku jsem si ji velmi rychle zamiloval. Černé kalhoty, bílou košilku s krátkým rukávem a šlajfku na gumičce jsem vyměnil za manšestráky, kostkovanou flanelku a vestičku z ,myších kožíšků’, knír za plnovous a s něco kolem dvaceti štamgasty jsem byl maximálně spokojený.
Nastoupil jsem v lednu, takže vždy před otevřením nejdřív zatopím uhlím v kamínkách. Poté sestupuji do sklepní svatyně pohovořit s hliníkovými hekťáky a v načatém zasunu jehlu narážecího přístroje. Taková pivní erotika.
Prvními hosty jsou borci ze statku, krmiči dobytka. Následují místní důchodci, nakonec dorazí chlapi pracující v Přelouči. Každý si nejdřív ohřeje ruce nad kamny a pak zasedne na svoje místo. Nádherná, nesmrtelná česká pivní kultura, systematická macerace mužských hlav v plné parádě.
„Hooostinskej, ty kůže líná, naaalej nám, půllitr píva,“ halekají na mě občas s úsměvem, když v pátek jeden z nich přinese i harmoniku a zavíračka se posunuje do ztracena.
„Dobrý večer, pane hostinský, jeden litr,“ praví slušně klučina a na pult postaví džbánek. Hmm, tak pan hostinský, mrknu na něj. Příště dorazí i s mámou Gábinou a ,otčímem’ Adamem, kteří se brzy stali mými kamarády. Občas pak u nich s Inou přebýváme a při nočních pokecech s Adamem opakovaně zaběhneme načepovat. Posloucháme Hapkův a Horáčkův Penzion svět a ladíme formu na netušené změny podzimu toho roku (1989).
Jemu jsem nechával slivky pro čínského černého čuníka. Ten po nich spokojeně vyspával a utěšeně přibýval. Samozřejmě jsem byl pak pozván na zabíjačku. Zabíjačku spíše místního řezníka a Adama. Mylně se totiž domníval, že malé čuně dá méně práce a s milým řezníkem se opili dlouho před dokončením aktu. Řezník padal na vál a Adam na podlahu smekaje se po rozlitém tuku. Já s Gábinou jsme uklízeli do noci.
… zač. roku 2006
Modlami je naše civilizace přímo zavalena. Hemží se jimi společenské rubriky v médiích (celebrity) a reklamní bloky tamtéž (výrobky a služby), v současných dnech se přímo modlíme ke sportovcům v Turíně. Tou nejnej modlou je bezesporu automobil (nejlépe se sexi-klínem vepředu a pořádným zadkem J). Ale stačí škrtnout „auto“ a je tu supermodla posledních deseti let. Mobil. „Řekni mi, jaký máš mobil, já ti povím, kdo jsi“ – ruku na srdce, milí týnejdžři, že je to s trochou nadsázky tak?
A co styly v oblečení? Co image? Co styling? In and out? A co je a co není cool? A proč se nejedna dívka pro potrhlý ideál krásy zničila anorexií?
„Manipulovaní barbaři“ ve světě Islámu tak mají svůj protipól v „manipulovaných antibarbarech“ na severu a západě. A skoro se mi „anti“ chce dát do závorky.
Jak moc jsme svobodní jedinci svobodné společnosti? Strašení a vystrašení možností ztráty zaměstnání většina z nás frustrovaně setrvává v něčem, co nás přinejmenším už nebaví (bavilo-li kdy). Kolik z nás vlastně jen „šroubuje šroubky“ pro slávu někoho, pro koho jsme jen cvičenými opicemi? Vídám ty svobodné jedince svobodné společnosti ráno v metru znavené, bez výrazu a chuti k tomu, co je v onu třetinu dne čeká. Modla úspěšnosti a strach z jejího nedosažení či přímo selhání nás nejednoho nakonec nažene až k psychiatrovi. Nejsme-li úspěšní, alespoň se zadlužujeme u bank v zájmu získání něco model. Nemáme z čeho vracet, exekutoři jásají.
Proč právě v USA je tolik obézních? Co si desítky procent tamní populace vynahrazují přemírou jídla?
Leč dosti negativ. Právě zakladatelé USA jejich úžasnou ústavu ukovali na principech rovnosti, otevřenosti, tolerance, solidarity, šancí pro všechny atd. Ideály gnostických řádů se po stovkách let staly „zákonem“, který tu žije tu živoří v euroatlantském prostoru. Po roce 1989 konečně zas i u nás. Krkolomně, ale je tu.
Náš způsob života i přes jeho a hlavně naše chyby řadím o něco málo výš než to, co dělá Islám ze svých oveček. Manipulovatelné, protože ustrašené stádo. I muslimové jsou jen lidé, kteří možná nevědomě touží po pestrosti života a vlastních omylech, nejen po třináct set let daných, neměnných a svazujících zákonech.
Kdoví, zda v pálených vlajkách Izraele a evropských států (jako odpověď na karikatury Mohamada v dánském tisku) nespalují svou nepřiznanou nenávist právě ke své nesvobodě nebo ke svým všemocným ajatoláhům a ímámům? Známe je vůbec? Tak alespoň neurážejme to, co uznávají oni a co neznáme my.
… únor 2000
Sám a sám stoupám od Dead sea snad dvě hodiny vzhůru po kamenité stezce na hranu propadliny, za níž se rozkládá Judská poušť. Popisovat fascinující výhled nemá smysl, musí se to vidět (FOTO). A to i na opačnou stranu do kopcovité pouště. Zvláště když k mému doslova šoku z ní ke mně přichází černovlasá dívka v tričku a šortkách bílé barvy. Zastavila se opodál, nakonec se osmělila a přišla ke mně. Černé dlouhé vlasy spletené do copu, opálená, divoce krásná tvář, bez jakéhokoliv zavazadla, na nohou pohorky.
„Háj. Jú mast bí endžil, ár jú not?“ ptám se jí s úsměvem. Usměje se také a náhle se podívá vzhůru. Jen několik desítek metrů nad námi letí orel! Je to tak – země zázraků!
„Aha. Sou jú ár the qín of ígls …“ pokouším ji dál. Zasměje se a sexy-altem vysvětluje. Je z Velké Británie a dole v En Gedi uklízí na hostelu. Ptá se, kolik je hodin. Bylo pár minut po sedmnácté. Polekala se. Za hodinu prý musí být v práci. Rozloučila se a vyrazila cestou, po které jsem přišel. Volám za ní, ať je opatrná. Zamává a zmizí za skalami. Andělé existují a občas se nám zjevují.
Jdu dál na západ do pouště. Je únor, ale i tak bedlivě sleduji terén před sebou. V jedné chvíli se mi zdá, že se pár kroků přede mnou cosi mihlo. Štíři a pouštní zmije jsou v této roční době zalezlí, ale … Taky jsem se dozvěděl, že v těchto oblastech jsou spatřování levharti, takže se pro jistotu vyhýbám se osamělým skaliskům.
Mým cílem jsou rozvaliny sídla římské posádky. Našel jsem je na okraji sousedního vádí Arugot. Pode mnou se rázem zjeví několik set metrů hluboká propast, radši si doslova na fleku sednu na zadek, jak se mi zatočí hlava. Dívám se do obrovitého kotle snad kilometrové šíře. V zapadajícím slunci nabírá barvu mezi béžovou a tmavěrůžovou, směrem k poušti se zvedá do koryta tvaru V. Představuji si vodopád, který se v časech výjimečných dešťů odtud asi řítí. Nepotřebuji však fantazii, abych žasl. Nad vádí u ústí koryta totiž majestátně krouží pět orlů.
Rozvaliny jsou vlastně bývalé kóje obdélníkového až čtvercového tvaru (o ploše dostačující asi dvěma ležícím mužům) se vstupy do společné chodby. Stěny jsou pouze z volně ložených kamenů o výšce půl až jeden metr. Spousty kamenů povalujících se kolem dávají tušit, že byly vyšší. Těžko říct, zda šlo o kryté stavby. Vybral jsem si jednu z nich a připravil nocleh ,pod širákem’.
Slunce nad pouštním obzorem kouzlilo nad kopci pravé divy. Na opačné straně nad Jordánskem vycházel půlměsíc. Když se okolní planiny pohroužily do přízračné polotmy, s bušícím srdce jsem zalezl do spacáku a pro uklidnění si zapálil cigaretu. Člověk se může obávat levhartů, štírů a zmijí, ale také strašidel vylézajících z vlastní duše. Kdo tráví všechen svůj čas v lidské společnosti, nepochopí, o čem je tu řeč. A možná ať je rád.
Do spánku jsem se propadal v několika vlnách a v jistém zmatení. Několikrát jsem sebou cuknul, než jsem opravdu usnul. Vždy jsem se rozhlédnul kolem, jestli mě nebudí ,něco’. Asi nejhorší byl okamžik, když jsem na hranici bdění a spánku uslyšel zřetelný a příšerně znějící výkřik: Ahaaaj! Vylítnul jsem ze spacáku a zíral do planiny, odkud ze vzdálenosti několika desítek metrů zvuk zazněl – aspoň jak se mi zdálo. Stál jsem tam několik minut s kamenem v ruce. Nic se nedělo. Znovu jsem ulehnul a nadával si, proč se dobrovolně dostávám do takových situací. Napadlo mě, jestli se kolem nepotuluje duch některého římského vojáka, co kdo ví?
Noc proběhla v klidu, jen jsem dvě tři probuzení ,oslavil’ vykouřením cigarety. A byly to vlastně úžasné chvíle. Když se nic nestalo do půlnoci, nestane se už nic, řekl jsem si.
Probudil jsem se do klidu a míru ranního úsvitu. Vyběhnul jsem na nejbližší kopec a vychutnal si východ Slunce nad jordánskými horami. Luis Armstrong měl pravdu: it’s a wonderful world …
Sbalím se a vyrážím. Dál do nitra Judské poušti …
(více o Izraeli na http://administrace.sblog.cz/dilo/, stačí zarolovat o kus níže)