Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Ježíííš(marjá)!

Toto zvolání slyšíme nyní tak často, že už je spíše jakýmsi citoslovcem. „Neber boží jméno nadarmo!“ kárala by nejedna prababička. „Najvätší člověk, ktorý kedy žil“, hlásá titulek knížky, kterou mi poslala známá z Blavy, jehovistka, a tím člověkem je míněn, samozřejmě, Jošua. Syn nikoliv boží a možná dokonce nikdy nežijící, ale …

 

… ale Jošua, který je fenoménem, hýbajícím dva tisíce let dějinami i srdci stamilionů. Následuje (velmi stručný a zdaleka neúplný) pelmel toho, co si o Něm myslím, co jsem četl, viděl, slyšel a hlavně, co utkvělo v mé mizerné paměti, neb se při psaní neobklopím knihami a budu lovit, kde se dá. Omlouvám se tedy za jistou až zmatenost textu.

 

Když mi bylo nějakých sedm let, s kamarádem spolužákem jsme cestou ze školy zašli do katolického kostela. V Čáslavi na náměstí je hned vedle školy, kam jsme chodili. Slavnostně ponurá až hrůzná atmosféra kulminovala pohledem na bělavou sochu téměř nahého muže, připevněnou na kříži. Ve tváři muže se zračilo nezměrné utrpení a já z kostela musel utéct. To bylo mé první setkání s Ním …

Reklama

Vánočního, rozdávačného jéžiška jsem si jako chlapec, asi jako většina z nás, dlouho nedával do souvislosti s oním mužem, co se kdysi obětoval na kříži za naše hříchy, jak tvrdí patrně všechny křesťanské církve, z nichž nejedna – v čele s tou katolickou – si z Něj udělala i výnosný byznys. To se může leckdo rozčílit, ale tak to je..

Mohlo by zdát, že fenomén Ježíše a jeho utrpení zlehčuji, ale pravdou je, že mě dodnes nepřestává fascinovat. Můj zájem o Něj vzrostl po „sametu“, kdy se doslova protrhl pytel s veškerou literaturou, tedy i duchovní, kterou jsem jak vyschlá houba nasával. Můj zájem o něj vzrostl ještě více s mým už dříve zmiňovaným pobytem v Izraeli a putováním po místech, kde On sám pobýval. A jsou to místa jedinečná. I úplného ateistu by musel uchvátit starý Jeruzalém a oblast Genezaretského jezera s Jemu zasvěcenými kostelíky doslova bere za srdce.

Jenže oč víc je mi církvemi o hlavu otloukána Jeho velikost, o to víc mě zajímá, řekněme nonkonformní, pohled na něj.

 

Ježíš žil v Indii – zní titul jedné spekulativní knihy (nejspíš se mi do ní budou „motat“ i informace z jiných, omlouvám se). Ježíš, umělým oplodněním cíleně počatý a esenijskou „sektou“ vychovávaný jedinec, vyvolený k tomu, aby se postavil do čela Římany porobeného židovského národa, je v určitém věku poslán do Indie studovat tehdy velmi rozšířený a populární buddhismus. Údajně studuje i na školách v Alexandrii v Egyptě, kde se prý navíc seznámí s uměním tamních kejklířů a kouzelníků . V samotné Bibli o Ježíšově mládí až do jeho „vystoupení“ kolem třicátého roku života není vlastně ani zmínka, tvůrcům a cenzorům tzv. Nového zákona se zveřejnění tohoto údobí patrně nehodilo „do krámu“. Po návratu „ze světa“ Ježíš zřejmě žije v ústraní v centru sekty v Kumránu nad Mrtvým mořem, kde spolu s dalšími mladými muži prochází náročným procesem zasvěcení. Studuje, ale učí se i různým praktikám, které bychom nazvali léčitelství, hypnóza, levitace … a také schopnostem odolávání bolesti, útrapám všeho druhu, žízni, hladu, či dlouhodobému osamocení v poušti. Tím vším autor knihy zdůvodňuje, že Ježíš na kříži mohl přežít, ba dokonce, že měl přežít. Cílem bylo stvoření symbolu oběti, nikoliv nutná Ježíšova smrt. Vzdálil se totiž původnímu, řekněme militantnímu, pojetí svého mesiášství podle představ esenijské sekty a začal hlásat svou vlastní vizi božího království pro všechny, nejen pro vyvolený národ. Kdosi mocný v pozadí zřejmě rozhodl o kompromisu – odejdeš i zůstaneš. Celý akt oběti měli údajně mít „pod kontrolou“ dva mocní mužové té doby, Josef Arimatejský a Nikodém, sami tajně spřízněni s esenijci.

Vybranými a zainteresovanými římskými vojáky obezřetně provedené ukřižování, které však nesnižuje velikost Ježíšova dobrovolného utrpení (včetně agónie v Getsemanské zahradě). Jedním z vojáků, nyní svatým Longinem, opatrně a povrchově provedené probodnutí Ježíšova boku.

Vynechání přeražení Jeho nohou, jak bylo ukřižovaným v oněch časech činěno.

Podání přírodních sedativ v namočené houbě žíznivému Ježíšovi.

Jeho velmi brzké sejmutí z kříže, ke kterému na pouhou žádost Josefa Arimatejského (nebo tím druhým) bez náležitého ověření umrtí Ježíše Pilát svolil.

Zcela nová hrobka v těsné blízkosti Golgoty, kam bylo Jeho tělo neprodleně odneseno. A kde patrně bylo resuscituováno, natřeno léčivými prostředky, zabaleno do plátna a kde Ježíš tři dny nabíral síly, aby … aby pak „zmrtvýchvstal“ a zjevil se živý ženám, které přišly k Jeho hrobu, aby se ukazoval učedníkům a dal nevěřícímu Tomášovi sáhnout do sotva zahojených ran, a vcelku věcně hlásal „proč živého hledáte mezi mrtvými“ … a posléze „nanebevstoupil“, což pro něj, jako znalce levitace, jistě nemusel být problém, stačilo zmizet za olivovníky na Olivové hoře … a se svojí matkou a věrným Tomášem se vydal na pouť do Indie, kde jako starý muž zemřel a kde v krásném, jezernatém údolí v Kašmíru ve městě Šrínagar má údajně hrobku … zatímco z Palestiny se hlavně díky Pavlovi do světa rozšířila zvěst, kterou všichni známe. Pavlovo obrácení na víru v Damašku (kde se v Pavla transformoval ze Saula, tvrdě stíhajícího první křesťany) mohl mít živý Ježíš pod kontrolou. Saulovo oslepení, v hypnotickém spánku vsugerování nutnosti návštěvy konkrétní ulice, kde mu bude Barnabášem od slepoty pomoženo … pro Ježíše žádný problém. Z nepřítele apoštol apoštolů. Ale také, bohužel, nejspíš první tvůrce poněkud jiného obrazu Ježíše, než jaký by si On sám přál.

 

Tajemství Templářů – další podivuhodná kniha, z níž čerpal i Dan Brown pro svůj Da Vinciho kód. Co je tím údajným největším templářským tajemstvím? Nic menšího než skutečnost, že nám tu dnes po světě nejspíš běhají Ježíšovi potomci. Nic menšího než to, že Ježíš nejenže nebyl panic, ale byl ženat s Marií z Magdalu, která ani nebyla „jen“ polepšenou kurvou, ale bohatou ženou z významné rodiny, ženou ušlechtilou, vzdělanou a zasvěcenou, a Ježíšovým rovnocenným protějškem a prvním apoštolem. Což nemuselo být po chuti starověkým maskulinům typu Petra, o zamindrákovaném Pavlovi nemluvě. Koneckonců evangelia tuto jejich averzi vůči Máří potvrzují, byť z jiných příčin. Když byl Ježíš ukřižován, musela těhotná Marie, údajně i kvůli nemilosti u některých vlivných Ježíšových žáků, opustit Palestinu, aby svoji pouť i život posléze završila v jižní Francii, kde v celé oblasti je dodnes uctívána. A kde měli své centrum nejen oni Templáři, ale i „kacířští“ Kataři.

Ovšem Tajemství templářů je kniha rouhačská i jinak. Řeší vztah Ježíše a Jana Křtitele, který pravil: „Za mnou přichází ten …“ Tato věta vůbec nemusela znamenat, že Jan je pouze předvojem a připravuje cestu tomu hlavnímu, ale naopak, že Ježíš je až druhý. Ježíš prý po jistý čas patřil k žákům Jana a své první žáky vlastně „vytuneloval“ Janovi. Jan byl pro své spoluobčany vysokou morální autoritou, jakou kdysi ztělesňovali starozákonní proroci. Je s podivem, že – pokud podle Bible měli tito dva muži k sobě tak blízko – se Ježíš v nejmenším nezasadil o osvobození Jana z Herodova vězení. V té době měl vliv (i na vladaře Galileje) již takový, že by toho jistě dosáhnul. Autoři knihy spekulují, že Ježíš, ten vzor všech lidských ctností, se tak mohl zbavit své konkurence ……. !!! Ovšem co když Ježíš pomoci chtěl, ale někdo mocný, který od Ježíšova mládí tahal za nitky Jeho života a osudu, mu to nedovolil? Co když právě tato skutečnost nakonec vedla k Ježíšovu vzbouření a naplňování vlastního programu lásky a odpuštění? Co když chtěl On, boží syn bez jakéhokoliv hříchu, svým dalším životem odčinit tento svůj veliký hřích? (Věty za třemi vykřičníky jsou moje úvahy, za něž se snad nedostanu do pekel J)

V obrazech Leonarda da Vinciho je prý různým způsobem význam Jana Křtitele a vztah s Ježíšem zakomponován.

 

Kdesi jsem četl i o jakémsi „kolektivním“ Ježíšovi. Virtuální postavu dokonalého člověka, který je ideálem a vzorem pro starověký svět (a rozhodně nejen pro něj) zmítaný pokrytectvím, temnými vášněmi a krevní mstou, vytvořila jakási rada moudrých, kteří se na ten všeobecný marasmus už nemohli dívat. V jiném pramenu bylo uvedeno srovnání Ježíšova a Buddhova učení, která jsou si tak podobna, že tito mudrcové mohli při tvorbě Ježíše z Buddhova učení čerpat.

 

Na přelomu millenií jsem se po čtyři dny stal doslova poutníkem po galilejském kraji kolem Genezaretského jezera. Kdykoliv se mě zmocní pochyby, vzpomenu si na to, co jsem po ty čtyři dny pociťoval: že chodím po Jeho stezkách, sedám na Jeho kamenech a dívám se do kraje ze stejných míst, zatímco travou galilejských kopců povívá stejný vítr jako tehdy … Vzpomenu si i na „knedlík“ v krku a bušení srdce v takových chvílích.

 

Tohle svoje povídání zakončím možná překvapivě stručně a rychle. Ježíš je možná věčná pochybnost, ale především věčná inspirace, naděje vracejícího se světla, a třeba i nyní v čase slunovratu. Ať už se narodil 24. prosince, 5. ledna, nebo nejpravděpodobněji úplně jindy.

 

Krásné Vánoce všem.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama