Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Je to 25 let – No. I

Před čtvrtstoletím jsme stáli na prahu velkých změn, jen jsme to ne zcela věděli, spíš tušili a hlavně v to doufali. Nyní ve většině zíráme, drbeme se za ušima a říkáme si: ono to "dopadlo" nějak jinak. Úvozovky proto, že ještě nedopadlo. Naštěstí. Kdo chce v listopadu pobýt s mými úvahami, je zván. 

 

První část bude o mládí, naději (?) každé civilizace.

Ještě že nejsem mladej! Když jsme dospívali v sedmdesátých, měli jsme to naprogramované a z hlediska současného galimatyáše vlivů, nejistot a rizik ne až tak špatně: hrej si, vystuduj, vyuč se, založ rodinu, dáme ti byt, pracuj, neextrémně užívej, stárni, zemři a my ti k tomu všemu v pětiletkách zajistíme klid a mír.

Ano, před více než 25 roky jsme prskali na komunisty a žili pospolu v jakési loajální opozici s vědomím, že když nejde o život, jde o …

Reklama

 

Včera…

My ve druhé polovině „sweet“ seventies jsme se na gymplu (kam jsme nastoupili právě před čtyřiceti lety) z pohledu onoho programu jakoby podobali vejce vejci, přesto jsme z této platformy rostli do různých podob. Zdá se mi, že jsme na rozdíl od současných mladých měli čas na pozvolnou a pevnou lidskou krystalizaci. Ušetřeni drog, násilí v TV, počítačových bojovek či z nezaměstnanosti vynervovaných rodičů, plánovali jsme si životy a dumali nad výběrem dalších škol a obživy.

Pravidlu, že dobrou práci člověk získá s dobrým vzděláním, přibývá více výjimek, až se zdá stále děravější. My jsme kdysi mohli študovat a zcela se oddat studentskému životu s vidinou, že práci v oboru prostě najdeme. Ve všeobecné plánovací mánii se s ohledem na požadavky praxe plánovaly i počty studentů na všech školách, zatímco dnes student, který si už v průběhu studia aktivně a sofistikovaně svou obživu nepřipravuje předem, může skončit na ÚP či jinde a pracovat si třeba už nikdy nezvykne. Při této příležitosti vzpomenu na vyjádření jednoho psychologa o tom, jak důležité jsou odedávna obyčejné pracovní návyky (vstát, připravit se, do práce dorazit atd.) a že je to vlastně jako s čištěním zubů. Zkrátka to dobré dá i námahu, na kterou je nutné si zvyknout, aby námahou být přestala.

Domnívám se, že i vztahy mezi chlapci a dívkami bývaly v průměru lepší nebo bylo alespoň méně extrémů. Ucházení se o dívky a slečny a dvoření bylo obvyklejší, zatímco nyní s nárůstem mediální agrese i anonymního prostředí internetu klesá schopnost normální komunikace mezi pohlavími i generacemi. Chtělo by to na školách zavést předmět „sociální výchova“, ovšem modlou svobody a lidských práv zpitomnělí mnozí rodiče by další zásahy do své „výchovy“ ze strany škol asi nepřipustili. Ke své škodě i celé společnosti.

 

… a dnes

Vzpomněl jsem si a dal si práci s vyhledáním svého článku o první dospělé porevoluční generaci, zveřejněném zde právě 18. listopadu 2007 (http://stary.blog.respekt.ihned.cz/c1-46026290-prvni-generace-novych-casu). Šíře tehdy popsaného portfolia či vějíře typů mladých lidí zůstává – od v odpadu živořících jedinců až po tzv. „zlatou mládež“ žijící z obřích úplatků svých „úspěšných“ rodičů bez času na své potomky. Jen jim už je pětadvacet. Ve zprávách se člověk bohužel dozvídá spíše jen o pětadvacetiletých zfetovaných ujížděčích od jimi zaviněných nehod, o zlodějíčcích v kuklách na bankovních přepážkách či o vrazích jejich malých příbuzných. Ovšem jakási narůstající absence zodpovědnosti i u značné normální části mladé generace je dána nejen duchem i tělem obtížně zpracovatelnými změnami kolem nás, ale i reklamě-mediální masáží o právu na kdeco bez osobního přičinění. Stačí si vzpomenout na aktuální slogan „Máte právo na to nejlepší“. Blbost, mělo by platit „buď vděčný za to dobré,“ a „zasluž si to, nic není zadarmo“.

Mladí dnes mají více příležitostí než kdysi my, ale málo možností a trpělivosti k tomu, jak je doopravdy realizovat a i z toho pak pramení jejich frustrace. Nejde pouze o práci, ale také o chiméry toho, co jim vnucují média (nejen) reklamou a okolí. Nemálo mladých vlastně ani moc pracovat nechce, spíše tak jen na efekt působit. Vzpomenu na mladou ženu, jak se chlubila zlepšením pracovní pozice a na otázku „jak?“ odpověděla, že po stránce image, konkrétně získáním služebního telefonu, úpravou pracovní doby a hlavně novým pojmenováním funkce, jinak vlastně stejné jako předtím. Vzpomenu na svého vrstevníka, který se před lety zúčastnil pohovoru na místo manažera jedné pojišťovny a musel odpovídat dvěma mladým mužům na otázky typu „chcete kancelář na západ nebo na východ?“ či „jaký koberec v ní chcete mít?“ a o práci samé prý vlastně nepadlo ani slovo. Smysluplná a tvořivá fyzická práce je mladými méně žádaná než třeba nesmyslná ovšem s image.

Inu, časy se mění, a ne vždy k lepšímu.

 

Monstra z řetězu urvaná

Tím řetězem je míněno nic menšího než lidskost. Extrémním příkladem mládí na závěr první části povídání ke 25. výročí Velké listopadové podivné revoluce jsou extrémně frustrovaná individua v podobě fotbalových ultras či nicnežnárodních hololebců. Bytost, která dokáže srazit jinou takovou či skutečného člověka na zem, kopat do něj a dupat mu po hlavě, se lidské podobá jen navenek (a ani to ne). Už několikrát jsem uvedl, že na podobné degeneraci se podílí příliš mnoho času stráveného v dětství a v pubertě u počítačových bojovek, nedostatek pozitivních vzorů a činností a lenost. Jde o model myšlení a chování, kdy očekávám nepřítele za každým rohem, natož v člověku blížícím se po chodníku ke mně, natož v uniformovaném policistovi, kterého si ti vymatlanci zvykli brát jako virtuální figurku k odstřelení.

Dítě má jen předpoklady stát se člověkem, a pokud se ty nerozvinou, může „dospět“ v monstrum a nejde zdaleka jen o ultras či hololebce. Nicméně právě oni jsou typickým příkladem deformovaných mladých lidí, pro které je tlupa a příslušnost k ní jedinou hodnotou jejich zpackaných životů. To jsou příklady v našem civilizačním prostoru, jinde jimi jsou například „bojovníci“ IS, kteří krutosti provádějí  pod pláštěm náboženství otočeným naruby.

Ale abych první část listopadového rozjímání nekončil pesimisticky. Před týdnem jsem jel z Pardubic vlakem za sestrou do Hradce Králové. Cesta vlakem, nádražími i oběma městy byla tak nějak normální, mladí i starší lidé v míru jeli a kráčeli za svým, ve tvářích měli klid, někteří si povídali… něco zkrátka trvá mimo režimy. To něco nesmí nikdy alespoň u většiny lidí skončit nebo s tím skončí i člověk jako druh.