Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Dobrý pocit ještě žije

Pokud nemáme ve chvílích tzv. konání dobra dobrý pocit, jinou odměnu už nečekejme. Pokud přitom naopak cítíme vztek či jakoukoliv jinou negativní emoci, dopadneme nejspíš bídně. Koneckonců, být za každou cenu slušný a hodný, to je opravdu občas o zdraví, co?

 

Použití a pozměnění titulku skvostné Rollandovy knížky o dobrém člověku mi snad bude odpuštěno. Ještě si dovolím varovat nemilovníky osobních zážitků, bude jich hned několik, ovšem můj žánr subjektivní publicistiky mi to dovoluje. 🙂

Tak tedy. Předevčírem při odchodu z budovy radiodiagnostického oddělení krajské nemocnice jsem si začal chystat deštník. U východu seděla na kolečkovém křesle stará paní a nad ní mladší sanitářka operovala s rentgenovým snímkem. Evidentně koumala, jak ho ochránit a současně zvládnout jízdu s křeslem v počínajícím dešti. Dobro platí dvojnásob, když baví a mně se opravdu zachtělo dámám pomoci.

Reklama

„Půjčím vám deštník, chcete?“

„To byste byl moc hodný, ale kam vám ho mám pak donést?“ zeptala se s úsměvem sanitářka.

„No, to nikam. Já se jdu už jen objednat na vyšetření a pak vyrážím pryč. Já vás doprovodím, ale zpátky to budete muset zvládnout asi samy.“ Dobro se zas nemá přehánět, aby nehraničilo s blbostí nebo alespoň s jejím pocitem.

Vyrazili jsme. Já svým krásným, velkým, reklamním, černým deštníkem ochraňoval obě a sám se nechal skrápět kapkami. Trocha oběti dobrý pocit naopak posílí.

Sanitářka paní vezla na plicní oddělení, podle zvyku ji tam měla ponechat „osudu“ a po vyšetření ji někdo měl opět odvézt na lůžkové. Pomohl jsem, rozloučil se, uspokojen si šel po svých.

„Tohle se ti určitě jednou vrátí,“ pravila kamarádka, když jsem jí to vyprávěl.

„To nečekám. Vracelo se mi to už v tý chvíli a bylo to moc fajn,“ přesvědčoval jsem ji.

„A jak?“

„Dobrým pocitem,“ uzavřel jsem a bavil se jejím protaženým obličejem.

Vzpomínám si na majitele firmy v jednom mém dávném zaměstnání. Cestou ze služebky jsme v autě klábosili o Bohu (nosném to tématu všech inteligentů) a on mi vyprávěl o své babičce. Byla nesmírně hodná a dobrá, všem pomáhala a přitom zemřela na rakovinu.

„Jestli existuje Bůh, jak to mohl dopustit?“ ptal se mě a v jeho hlase byla slyšet nevyřešená křivda i výzva. Vyprávět mu těsně před dojezdem ke kanceláři o tom, že Bůh nemusí odměňovat podle našich představ o dobru a zlu, ale přímo podle kvality našich pocitů a jimi řízených myšlenek, nebyl čas. Že jeho babička byla nejspíš vychována k povinné slušnosti a dobrotě, ale často možná pomáhala a sloužila s nechutí a protože z toho měla špatné svědomí, trestala se ještě vyšším „dobrem“.

„Asi pro ni měl jiný plán nebo něco lepšího,“ řekl jsem mu místo toho všeho a jeho mlčení napovídalo, že ho odpověď zaujala a snad i uspokojila.

Aby nedošlo k dojmu, že na dobru a zlu vlastně nezáleží. V dnešní vykloubené době plné obav má každý vlídný projev, který přináší do jím zasažených duší a myslí klid, doslova cenu zlata. Jen je potřeba, aby jeho vykonavatel neškodil sám sobě mylnými počty, že i když se mu do toho sakra nechce, musí se mu to přece konečně jednou vrátit. A naopak, pokud máme dobrý pocit z toho, že někoho trápíme (jestli tedy vůbec poznáme, že jde o zlo), možná budeme sice zdraví, ale vyšší spravedlnost si nás jednou rozhodně najde. Karma prostě není kravina.

 

Dobrý pocit z výchovného zásahu do naší zbloudilé mládeže, to taky není špatné, zvláště pro skrytého, amatérského pedagoga jako jsem já. Nedávno jsem míjel tři teenagery – dívku a dva mladíky, jeden z nich cpal tři velké, poctivě zašroubované, nesešlápnuté PET láhve do téměř zaplněného koše. Marně. Tak jsem s úsměvem přistoupil a se slovy „já vám ukážu, jak na to“ jsem láhve vyrval z koše, odšrouboval, zkroutil, pohodlně vhodil zpět a přitom vysvětloval: „V žádném případě nezašroubovávat, protože když už teda plasty házíte do komunálního odpadu, dovnitř na skládce nateče voda s organickými látkami a rozklad se tak zrychlí třeba o stovku let. A jsme silný chlapi, tak nesešlapáváme, ale zkroutíme…“ Jejich vykulené oči a otevřené pusiny za to prostě stály. „Tak příště už je to vaše, ahoj.“

„Týjo, to bylo hustý…,“ pravil jeden z hochů, když odcházeli a dívka se zasmála, ale to mi nevadilo. Co by mi vadilo, jít v té chvíli dál a neudělat nic.

 

V posledních letech při chůzi městem někdy (čím dál častěji) rád seberu obal od sladkosti, nápoje atp. a vyhodím do nejbližšího koše. Dostal jsem se do fáze, kdy mi občasné pohledy lidí nevadí, právě naopak, mám z nich dobrý pocit. Za mnou zůstává čisto a navíc třeba něčí vzpomínka na člověka, co ve veřejném zájmu zadarmo ohnul hřbet. Zpočátku jsem míval vztek na lidi, kteří „dělají bordel“ a říkal si, že se mi ta námaha snad jednou vyplatí. No, už se mi vyplácí s každým uklizeným odpadkem (ovšem hygienicky nerizikovým!).

 

Centra negativních a pozitivních emocí (bolesti a rozkoše, nenávisti a lásky) jsou v našich hlavičkách velmi blízko. A Bůh a ďábel tam o nás hrají šachy. 🙂

 

Foto: O tuhle lavičku jsem se zasloužil, z ní mám taky dobrý pocit.