Tehdy jsem se vrátil do „ničeho“, s žádnou představou co dál. V kapse zbytek vydělaných peněz, když většinu jsem prožil tam. Něco jsem si tu koupil, někam se u nás zajel podívat a po necelém měsíci byly peníze fuč. Co dál? Jedna původně zamýšlená krátkodobá práce, kterou jsem čtrnáct dní vykonával před odletem do (ne)svaté země, selhala. Pojednou znervóznělý existenčním tlakem jsem jako oslík mezi dvěma kupkami sena váhal, zda dočasnou brigádu či „perspektivní“ zaměstnání. Toulavá mi velila – jen něco na chvíli a pak třeba s děravými kapsami ještě někam vyraž, zatímco mých jedenačtyřicet zdvihalo varovně prst – usaď se, hochu, zase se už usaď! Dobrá. Ale džob v reklamě, který se jevil téměř jistým, při druhém osobním jednání k mému šoku krachnul. S posledními drobnými v kapse jsem po odchodu ze sídla firmy nepřišel na nic lepšího, než si jít nervy uvolnit pivem. Stojím na stojáka, srkám mok, v panice se rozhlížím, jako bych hledal odpověď v pohodových očích okolních pivařů na otázku: co teď? CO TEĎ, SAKRA?!
Během půlroku nabytá mentalita gastarbajtra, který neplatí daně, nemá žádné povinnosti, ale ani zábrany dělat pro obživu leccos a to jen když se mu chce, je doma k ničemu. Jako občan mám své povinnosti, svá měřítka se svou minulostí a se svým okolím, své vazby a souvislosti, svoji osobní kontinuitu a bla bla … Kde zůstal ten poutník, horal, pouštní muž, stopař, pan Nikdo a Všechno, barman v nočním pubu, natěrač plotů, malíř bytů, míchač malty, zedník, sklízeč gerber, dobrodruh, plážový povaleč a sběrač postřehů a dojmů, který mi ve mně začal tak chybět? Vnitřní rozkol, bloky …
Za pár dnů to přišlo. Cestou na chatu na kole. Štípání v koutcích očí, následně na měkkém patře, frkání, smrkání. Zastavím, z neznalosti si mnu oči, nakonec mám chuť si je pro nesnesitelné pálení doslova vyrvat z důlků. Asi po týdnu těchto tajemně se zjevujících a mizejících stavů konec.
Po roce jedu tramvají od Smíchovského nádraží k Andělu. Na Knížecí dovnitř nalétá nějaké chmýří asi z okolních stromů a během několika vteřin „do roka a do dne hyn sa hukázalo“ zase. Ne, nečekal jsem na základě loňské zkušenosti, kdy to přijde. Úplně jsem na to zapomněl, takže žádná sugesce.
Letos to s ohledem na teplé klima přišlo dřív. Už před týdnem o víkendu. Předevčírem v neděli jsem ráno dostal (samozřejmě velkolepý) nápad objet na kole Pardubice. Miluju takové spontánní nápady se „všeobecnějším zadáním“, kdy se nebráním započtení okamžitých vnějších i vnitřních „neznámých“. Z Polabin směrem k Cihelně, kolem koupaliště … dál se uvidí. Malá objevitelská cesta zastydlého skauta, řekl bych beze studu :-). Na louce za Cihelnou nadšení opadne a tahám kapesník. Za koupalištěm na protipovodňovém valu podél Labe vede krásná nová vyasfaltovaná cyklostezka, vydávám se proti proudu řeky. Přede mnou za ohybem dávno zregulovaného toku malebná znělcová kupa s hradem Kunětická hora, stromy podél břehů, veslaři, kolaři a kolečkobruslaři … jak malebný výjev! Jedna z mých „návštěvnic“ pod tíhou té krásy mizí v nenávratnu. Z Brozan zkratkou mezi poli do Kunětic a už je tu další. To určitě ta dokvétající řepka, potvora. Takže luční květena a polní plodiny? Asi ano, les mi potíže nečiní.
Konečně zase město, říkám si, když po čase dojedu podél hlavního železničního koridoru pod silniční nadjezd vedoucí k nemocnici. Ve městě se mi nic nemůže stát, směju se poněkud hořce.
Mám tohle už napořád? Řečeno s Jackem Nicolsonem – Co když to už lepší nebude?
No, pokud ale nebude hůř …
PS: k "mému" Izraeli http://administrace.sblog.cz/2004/10/29/455 a pro více pak do rubriky "dílo" a rolujte dolů …