Reklama
 
Blog | Radomír Starý

Almogim str. 99/1 – Státu a lidu

(1. pokračování) … slečna nespouštějíc ze mne oči zvedne k uchu vysílačku. „Please, help. We have problem …“

 

Obdržela pokyny a vede nás do nenápadných dveří vlevo za odbavovací stanoviště. Tam projdeme krátkou chodbou do místnosti zvící nahrubo vyklizeného skladiště. Chvíli jsme sami. Co bude? Pak přijdou. Batohy tam, my sem. Holohlavý a mlčenlivý muž v tmavém obleku vytahuje mou kytaru z obalu, chvíli ladí a s bystrým pohledem upřeným na nás zaválí parádní rock’n’roll. Uvolnění atmosféry? Asi těžko, spíš podle zvuku testuje, jestli nemám něco přilepeno na vnitřní ploše korpusu. Jen bez úsměvu kývne hlavou, za celou dobu s námi nepromluví. Asi šéf.

Do rentgenu putuje jedna věc za druhou. Moje nerozebratelná žehlička (nepoužil jsem ji ani jednou) a adapter na mobil (taktéž) mizí v igelitce. Budou uloženy do izolovaného boxu mimo zavazadla.

Reklama

S rozpaženýma rukama jsme každý zvlášť důkladně prohledáni, já mužem, Lenka ženou (nebo naopak? :-))

Na chodbě čekáme na konec prohlídky věcí a je nám jasné, že poletíme. Proč by s námi jinak ztráceli tolik času?


„Měj se ke mně trochu. Nezapomeň, jsme milenci na dovolený …,“
hecuje mě Lenka. Mám se k ní trochu.

Necelou půlhodinu před odletem hotovo, rychle si balíme zavazadla. Je noc z 31.10. na 1.11. a u nás se mění letní čas na zimní. U nás, ale ne pro nás. Hodinky necháváme v klidu, už jsme přece v Izraeli …

……..

,Všichni myslí na sebe, jen já myslím na mě’, čtu v knize Izrael aneb jak se neztratit měsíc před odletem. Copak? Asi jeden z židovských vtipů, říkám si.

,Nemám žádnou šanci, ale musím ji využít.’ Čtu tamtéž na jiném místě. A dále:

,Nemám sice ponětí, jak se auto opravuje, ale nic tak hrozného to být nemůže, bratr mého přítele má přeci autodílnu, řekne Izraelec a pustí se do opravy motoru.’

,Kdyby se Izraelec nepokusil na koncertě získat lepší místa než ta, která si zaplatil, považoval by to za trestuhodné zanedbání svých povinností.’

,Jak poznáte Izraelce? Je to ten, kdo vstoupí do otáčejících se dveří po vás a vystoupí z nich před vámi.‘

,Pravidla sice existují, ale Izraelci jsou rádi flexibilní a vykládají si je různě podle aktuálního stavu počasí, podle momentální chuti nebo nálady.’

,Izrael, to je Itálie s jinými prostředky. Země jižní a orientální, hlasitá a k zamilování, země, které vtisklo ráz středomořské klima stejně jako břemeno dějin, emocionální a proměnlivá. Nadšení střídá zděšení a naopak.’

,Dlouhodobým plánováním se Izraelci nezabývají. Umění improvizace stojí v této zemi na žebříčku hodnot výš.’

,Ležérnost Izraelců žádné trapasy nemůže připustit.’

,Tel Aviv je život. Jeruzalém je naděje na život. Teprve obě tato zcela rozdílná města dohromady tvoří Izrael.’

,“Jeruzalémský syndrom“ – někteří turisté se v tomto městě začnou považovat za Ježíše nebo alespoň kazatele běhající po něm bosi.’

,Počet krčem, restaurací a hospod v Tel Avivu by mohl odpovídat počtu synagog, kostelů a mešit v Jeruzalémě.’

,Hektický, nervózní Tel Aviv je nervovým centrem státu, jehož srdce bije v Jeruzalémě.’

,Jeruzalém je přístavním městem na břehu věčnosti.’

,Ačkoliv ortodoxní Židé stát vlastně odmítají a dokonce jím opovrhují, jsou připraveni jej prostřednictvím ortodoxních stran podojit jako dojnou krávu.’

,V zemi, jejíž starší občané mají ještě dnes na předloktí vytetované číslo z Osvětimi, nelze počítat se zapomněním.’

A ještě k povaze lidí i národa: ,Snad lze agresivitu všedního života vysvětlit jako důsledek nepříliš normální situace, v níž se Izrael a Izraelci nacházejí po desítky let. KDO V TÉTO ZEMI VYROSTL, NAUČIL SE BOJOVAT …’

……….


,Jsem to já, kdo se snaží’,
popisoval mi dojem z tamních lidí jeden můj známý. Byl tam s manželkou na cestách se stanem. ,Zdálo se mi, že žijí víc autenticky než my a bylo mi to sympatické’ …

………..

Uvidíme, říkal jsem si po nasání různých znalostí z různých zdrojů. Proto mě šokovala jedna česká dívenka dva týdny před návratem domů. Neformálně jsem se loučil v jednom eilatském pubu s přáteli a známými.


„Než jsem sem přiletěla, nevěděla jsem, že v týhle zemi žijou Židi,“
pravila s povzneseným úsměškem. I z jiných jejích projevů jsem usoudil, že jde o zamindrákovanou krávu.

………..

Nyní však sleduji z okénka Boeingu turecké hory za úsvitu. Tam dole žijí lidé, které nevidím a s největší pravděpodobností ani nikdy neuvidím. Škoda.

Lesknoucí se vlnky moře, cárky mraků v sametově béžové až šedé barvě. Pěkné. A kyperský ostrov a pak na obzoru pobřeží a ještě dál hory a nad nimi slunce … Tel Aviv je bílý ostrov v suché hnědozeleni.

Tak jsme tu. Letiště Ben Guriona, prvního předsedy vlády moderního státu Izrael. Takové provinční letišťátko, Ruzyň je gigant.

Úřednice dá razítko do pasu i na kopii jakéhosi námi v rychlosti vyplněného sčítacího lístku, jehož originál odevzdáme o kus dál jiné úřednici. Jinak kontrola žádná, vždyť jsme přece přiletěli s ,nimi’.

Prosklenými dveřmi vyjdeme na blízkovýchodní vzduch. Je jiný. Moře, písek, pot, slunce … chutná.

S mladým Čechem Petrem, který stál za námi při výslechu před odbavením, se setkáme na zastávce busu 222 směr centrum. Má mizernou náladu, povolili mu jen měsíc (asi jsme je načali) a došlo mu, že práce (i on využil služeb pana Pakosty) není na povolení. To nám došlo hned .

Asi třicet metrů od stanice přes silnici je vysoká skulptura menory, sedmiramenného svícnu. Jako všeho lačný cestovatel se jdu podívat blíž.


„Dar Salvadora Dalího izraelskému státu a lidu,“
čtu na podstavci. Dojme mě to. Vrátím se k Lence a k Petrovi.

………..

„Dar Salvadora Dalího izraelskému státu a lidu,“ čtu na podstavci o půl roku později. Podívám se na zastávku busu č. 222, je prázdná. Dojme mě to. Překvapí mě, že dost. Za několik hodin opustím ten vzduch, tu zemi …

Budou slzy? Ne, ty jsem včera nechal na Zdi nářku.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama