(pozn. starýho me2da: navazuje na moji pozn. uprostřed minulého článku)
Druhý den vydavateli nesu písemnou výpověď. Už mě nepřemlouvá jako několikrát ve dvou předchozích letech.
„Prodávám vydavatelství,“ praví s lehkým úsměvem. Čas změn. Lucifer světlonoš svítí do všech stran.
„Tak dej výpověď taky. Než Ti utečou dva měsíce, budem vědět, co dál,“ radím Lence. Je jí dvacet a váhá jak stařena. Pod schodištěm v kukani bez oken v reklamacích pardubického obchoďáku se ale dusí jak Kocáb v Penziónu svět. „Větší než pokoj je můj nepokoj“, jakoby kvílela s ním. Následuje mne. Budu jí světlonošem nebo prokletím?
Ale kam se vydat? USA? Jak fádní, říkám si i za ni. Kupuji Annonci, tam se občas něco najde. IZRAEL, práce na farmách, kontaktní telefon. Vesmír se rázem nadechnul a mnou projede mráz. Ten hřejivý. Volám. Nikdo nebere. Ani zítra, ani jindy. Ale semeno, které padlo do půdy hnojené Alchymistou Paola Coelha a Prorokem Chalíla Džibrána, se ujalo.
„Pane Moravče, chci Vám moc poděkovat,“ zastavuji herce Miroslava M. v kavárně Violy po jeho čtení Alchymisty rok předtím. Z více důvodů v dříve milované práci doslova trpím, ale i když obden doplňuji výpověď, něco mi nedovoluje ji dát. Osobní příběh, který nesmíme opustit – konečně mi teď dochází a říkám to Mistrovi. Podává mi ruku a s upřímností, která mě u něj nepřekvapuje, mi stiskne tu mou. Oplácí mi díky.
A navíc Mág na koni, Fátima, oáza, poušť, pyramidy …
Léto 1999. V Praze za sebou dál zametám stopy, ruším pronájem. Z Pardubic jedu na izraelské velvyslanectví bez občanky. Nevpuštěn do pevnosti nejstřeženější ambasády se nevzdávám. Naivně, ale přece jdu na Národní do Čedoku.
„My žádné pracovní pobyty samozřejmě neorganizujeme, ale zkuste se zeptat na zastoupení El Al,“ prosvítí mi potemnělou cestu světlonoška za přepážkou.
Proti moderní hale Čedoku vypadá kancelář izraelské letecké společnosti téměř jak nákladní pokladna nádraží v Horní Dolní.
„Navštivte agenturu pana Pakosty v Holešovicích. Spolupracuje s námi,“ prozařuje prostor úředník, až mám před očima mžitky.
Přicházím k výkladu agentury. Tak co tu máme? Pracovní pobyty, práce na farmách v kibucech nebo v mošavech … jsem u cíle, říkám si a mám sucho v ústech. Pro mladé lidi do 26 let … čtu dál a zatočí se mi hlava. Nahlížím přes sklo do přítmí kanceláře, muž a žena středních let sedící za stoly si s úsměvem povídají. Kdo se nezeptá … Nenechám povstat tmu.
„Dobrý den, mám zájem o práci v Izraeli, ale venku čtu ,pro lidi do šestadvaceti’. Jsou možné výjimky? Je mi čtyřicet …“
Pan Pakosta nepřeslechne touhu v mém hlase a nezklame ji. Výjimky samozřejmě možné jsou. Jako vždy. Jde totiž o peníze.
„Kdybyste měl jakýkoliv problém, klidně mi zavolejte. Všechno se dá vyřešit,“ pokyvuje hlavou pan Pakosta, když si s Lenkou doslova pár dnů před odletem vyzvedáme letenky – koho jiného než El Alu – desky s děkovným dopisem agentury, že jsme využili jejich služeb a kontakty na farmu v Aravské poušti („to si dobře schovejte“), kterou nám i ukázal na mapě. Proč se ale před chvílí díval jenom na mě?
„Co nám ještě poradíte, abysme si nezapomněli vzít s sebou?“ ptám se nakonec člověka, který v zemi zaslíbené žil a údajně tam měl úspěšnou stavební firmu. Pochlubil se zarámovanou fotografií, kde mu gratuluje údajný ministr izraelské vlády.
„Dobrou náladu, pane Starý. Dobrou náladu,“ praví důrazně ve vší vážnosti, zatímco já mám chuť zaklepat na čelo sobě nebo rovnou jemu.
Proč se ,s těmi problémy’ díval na mě, stejně tak proč otravoval s dobrou náladou, jsem ale měl pochopit na místě důkladně …
Zatím jsme však na letišti v Ruzyni. Ještě v Pardubicích na nádraží jsem dvěma horkými čaji (dočasně) zvítězil nad cestovní nebo jinou horečku. A kdo má co dělat, nemá čas marodit, říkám si a nyní tři hodiny před odletem se tedy jdu podívat na odbavování jiného letu do Tel Avivu. Ať víme, co nás čeká. El Al cestujícím ručí za bezpečnost a Pakosta nás proto připravil na zkušenost s pracovníky Mosadu.
Z davu se oddělí mladík s deskami v rukou a s pronikavým pohledem vykročí ke mně.
„Hledáte někoho?“ ptá se. Co je ti po tom, slyším automatický svůj vnitřní hlas.
„Ne, jen se dívám, jak to probíhá, protože za dvě hodiny letíme taky,“ odpovídám však s úsměvem a s vědomím, že vstupuji do jiného světa. A na divadelní „prkna“. Letíte na dovolenou, v Tel Avivu na vás čeká zástupce partnerské cestovky, která pro vás připravila program, těšíte se, jste zamilovaný pár … a to stále dokola, radil Pakosta.
Mladík zalistuje v papírech. „Aha, vy jste dobrovolníci do kibucu, že?“ ptá se a pokyvuje hlavou, jakoby právě toto chtěl slyšet a jakoby právě nás čekal. Zalapám po dechu. Je tedy ,ano’ vstupenkou do blízkovýchodního ráje?
„Né, my letíme na dovolenou,“ držím se však schématu s výrazem, že nejbližší týdny nehodlám pracovat a už vůbec ne v poušti na plantážích.
Mladík zpozorní, zaklapne desky a řekne: „Hmm! Tak přijďte už tak za hodinu, ano?“ Zní to jako příkaz. Přikývnu.
„Už je to tady. Jdou po nás,“ sdělím Lence po návratu k námi a batohy obsazenému stolku jídelny. Vážného nemusím hrát. Lena se zachvěje.
Za hodinu jdeme vstříc osudu. V mozku jsou jistě endorfiny, které v takových situacích nahradí doktorskou oblbovačku před operací.
Cestující štěbetající chrčivou hebrejštinou po nás občas loupnou okem. Přistoupí k nám můj mladý známý s příjemnou slečnou a rozjedou maraton otázek.
Proč právě Izrael? Znáte tam někoho? Balili jste si zavazadla sami? Měli jste je stále pod kontrolou? Atd., atd.
Odpovídáme. Občas vezmu Lenku kolem ramen a usměju se na ni a že jako dovolená … (za měsíc mi to připomene, prý jsem to hrál dobře a škoda, že už tehdy to nebyla pravda. Jo, letíme se tam vlastně rozejít, i když – jak už bylo řečeno – věci i jejich konce začínají dřív, než myslíme).
„Máte poukazy nebo doklady o zaplacení zájezdu?“ zkoumá nás slečna. Eee?
Listujeme svými ozdobnými deskami s Pakostovým ,milostným’ dopisem a barevnými kopiemi fotografií ,Holylandu’. Nikde nic. Naštěstí je hluboká noc a dovolat se do Pakostovy kaceláře by bylo zhola nemožné.
„Co když na vás nikdo nebude čekat? Co když jde o podvod?“ ptá se slečna zákeřně, protože se vlastně staví na naši stranu.
Nasadím svůj přirozený výraz: „No počkejte … to snad nemyslíte vážně? Leni, co když maj pravdu?“
Půlminuta oboustranného bobříka mlčení. Pak slečna zvedne k uchu vysílačku. Nepřestává se mi dívat do očí.
„Please, help. We have problem …“
(Pokračování příště, pokud mi nikým nezvaný monarcha dovolí. Jména skutečných postav pozměněna – s výjimkou mého)